Mělník - kdo by neznal obrázek zámku a kostela, shlížejícího daleko do kraje? Hned pod ním zraje víno, kterému opukový vrch velice svědčí a vinice je tu od dávných věků. Révu tu prý pěstoval už sv. Václav a o rozšíření vinice se zasloužil sám panovník Karel IV., který sem révu dovezl až z dalekého Burgundska. A pohlédneme-li ještě níže, uvidíme soutok dvou nejznámějších českých řek - Labe zde přijímá do své náruče vltavské vody a spolu se pak mohutným tokem ubírají Polabskou nížinou a kaňonem mezi skalami za Portou Bohemicou dál, až k dalekému moři.
Pojďte se se mnou projít královským věnným městem, kde pobývaly manželky králů a kněžna Ludmila vychovávala svého vnuka - sv. Václava. Projdeme se spolu po vyhlídkové terase nad Labem, kde můžeme posedět na lavičce a kochat se pohledem na zrající modré hrozny na vinici ve svahu pod námi, výhledy do kraje, na památnou horu Říp a až na samotné hranice naší země. Posedět můžeme za okny zámecké vinárny, odkud máme výhled korunovaný sklenkou dobrého mělnického vína v ruce.
Toto však navrhuji udělat až po tom, co si prohlédneme zámek, projdeme se po městě, labyrintem podzemních chodeb pod ním a vycházku zakončíme vystoupáním na věž chrámu sv. Petra a Pavla s nádherným výhledem.
Mělnický zámek od poloviny 18. století patřil starobylému rodu Lobkowiczů. Za 2. světové války byl v nucené správě nacistů a po roce 1948, kdy byla rodina nucena odejít do zahraničí, byl zámek znárodněn. V roce 1991 byl majetek rodu navrácen a jeho dnešní majitel, kníže Jiří Jan Lobkowicz, nejen že na zámku s rodinou žije, ale také se stará o jeho údržbu a opravy. V zámku se bohužel nesmí fotografovat, takže obrázek o vybavení jeho interiéru si musí udělat každý sám. Po hodinové prohlídce si zasloužíme posezení v zámecké kavárně na dobových křeslech a pohovkách při výborné kávě a dortíku. Když budeme mít štěstí, zastihneme tu i zámeckého pána. Pravděpodobnost je veliká, protože já jsem tu letos byla třikrát a úspěšnost byla stoprocentní.
V dláždění mělnického náměstí můžeme vidět skleněné okno. Okno v dláždění? Ano, tímto oknem totiž padá světlo do studny, která kdysi bývala jediným zdrojem vody pro celé město. Chceme vědět více, a proto se odebereme do infocentra, kde je vstup do mělnického podzemí. Na ochranu našich hlav si na ně nasadíme slušivé skořápkám podobné pokrývky ve žluté barvě a sestoupíme do spleti chodeb. Naše procházka skončí právě u mříže, za níž do hloubky 56 metru padá v opuce vykopaná studna, pyšnící se jedním z českých nej a svou šířkou 4,5 metru u hladiny vody je zapsaná v české knize rekordů. Pozor, prostrčit mříží ruku s fotoaparátem je dovoleno, za utopené přístroje se však neručí.
Nohy nás nebolí a závratí netrpíme, a proto by byla opravdu škoda, kdybychom nevystoupali na onu z dálky viditelnou dominantu Mělníka - chrámovou věž. Mineme tři zvony, z nichž dva jsou z roku 1690 a poslední, 650 kg vážící zvon z dílny Petra Rudolfa Manouška, byl zavěšen teprve v roce 1993. Co to? Vidíte také dva soutoky a který je tedy ten pravý? Je to ten vzdálenější, blíže vidíme plavební kanál se zdymadlem Hořín. Na vyhlídce u věžních hodin nám vítr trochu rozcuchá vlasy, to však nebudeme vůbec vnímat, protože budeme v pokoře žasnout nad krásnou krajinou i městem pod námi.
