V poledních hodinách jsem jel pražským městským autobusem. Jako obvykle panovalo mezi cestujícími hrobové ticho. Náhle došlo k řevu, mezi dvěma penzistkami. Chytly se totiž, zatím jen slovně, důchodkyně Větrací s penzistkou Bystrozrakou. Ta Větrací se sotva držela na nohou, přesto se drala otevřít to skleněné okno. Byl na něm nápis Nelze otevřít, je zapnutá klimatizace! Bystrozraká seděla zády k této situaci. Začala křičet: Paní sedněte si, jste přeci chromá! Nestarejte se, křičela ta Větrací. Bystrozraká vyjekla, Tak mi paní pojďte dát facku!
Pražané jsou stále nedůtkliví, hádaví a vztahovační!
Řekl jsem do pléna, lidé jsou pořád uvnitř nahněvaní, a to už tu nevládnou ti komunisté…! Že by dřívější nevraživost Pražanů snad tehdy nezpůsobovali ti vládnoucí komunisté…?
Znovu jsem řekl: Prevít odešel, ještě větší přišel!
Řidič se zapojil do našeho rozhovoru. Šofér sám pokračoval, rozprodali naši republiku cizákům!!!
Pokračoval jsem dál jiným autobusem. Opět trvalo hrobové ticho. Z bezživotní letargie nás probudila až havárie našeho autobusu. Řidička totiž narazila do silniční značky, zužující vozovku! Za značkou postával silniční dělník, s přilbou na hlavě. Ten hrůzou vykřikl a padl zpět, zády na chodník. Snad teď ještě žije?
Šoférka dělala, jako by se nic nestalo, jela dál, i k naší spokojenosti.
Až po chvíle se za mnou ořvalo dunění basbarytonu, ze sedadla za mnou. S obavou o život jsem se raději otočil. Slabomyslné výroky do mobilu vypouštěla ale žena, s tmavší pletí.
Další hrůzy už jsem ten den už nezažil.