Šestnáctiletá Helenka pracovala na zámku téměř od začátku války. Byla to příjemná a půvabná dívka, která se i přes přísný zákaz kamarádila se židovskými chlapci, nasazenými jako pracovní komando pro potřeby zámeckých pánů, konkrétně vdovy Liny Heydrichové. Mezi její nejbližší přátele patřil Milan, který stejně jako ostatní vězni bydlel v bývalé konírně. Kluci velmi brzy zjistili, že je Helenka nejen hezká, ale taky odvážná a hlavně ochotná pro ně riskovat život. Nosila v kapse pracovní zástěry přes vrátnici dopisy, potraviny, psací potřeby a jednou dokonce i polštářek. Do kapsy se jí nevešel, tak ho musela v noci přehodit přes zámeckou zeď.
Jenže Helenka se líbila i německým vojákům. Zvlášť jeden si jí všímal víc, než jí bylo příjemné. Hans. Toho taky jednoho dne napadlo, že by mu Helenka mohla prát košile. Jí se taková služba německému vojákovi vůbec nelíbila, a tak si vymyslela výmluvu. Ovšem Hans chtěl mít košile čisté a Helenka musela jednou za čas milé košile vzít a odnést do vsi k pradleně.
Jednou poslali příbuzní Milanovi po Helence celý salám. Ráno ho Helenka pronesla pod zástěrou do areálu zámku a čekala na možnost ho rychle předat. Jenže Milan se bál. Večer předtím u něho při razii v konírně našli dopisní papír; dostal pár facek a slib, že si na něj dají pozor.
Helenka tedy i se salámem v zástěře spěchala ke skleníkům. Chtěla ho tam honem schovat, že si ho Milan později vyzvedne. Po cestě mezi zámkem a skleníkem kráčel Hans. V Helence hrklo. Snad nebude chtít odnést košile! Chtěla ho rychle minout, ale Hans jí zastoupil cestu.
Helence se klepaly nohy, když šla za Hansem do jeho pokoje. Tam už byla na zemi nachystaná hromada špinavého prádla. Hans odešel pro balicí papír, jenže košilí bylo víc než obvykle a papír nestačil. Hans se zkoumavě podíval na velikou pracovní zástěru a než se Helenka vzpamatovala, chytil zástěru za cíp a zatáhl. Salám vypadl a skutálel se k nohám ztuhlé Helenky.
„No, Helenka, vas ist das?" Hans strčil do salámu špičkou boty. „To je moje," špitla Helenka a honem zabalila košile i se salámem do zástěry. Hans se na ni zkoumavě díval. „Já vím, Helenka, všechno, ale já nic nepovím."
To už Helenka utíkala po chodbě a srdce měla až v krku. Co teď, proboha, se salámem? Jestli Hans zavolá na vrátnici, je s ní konec. Jak Helenka utíkala chodbou, vzpomněla si, že na jejím konci jsou v podlaze padací dveře. Těmi kdysi házeli seno koním do stájí o patro níž. Helenka doběhla k dvířkům, otevřela je a salám hodila dolů. Zázraky se dějí i za války. Salám přistál na seně přímo v kóji, kde přespával Milan.
Přes bránu se taky dostala Helenka bez úhony. Hans dodržel slovo. Nikdy na ni neprozradil, že přenáší v zástěře věci pro židovské vězně, a nikdy už po ní nechtěl, aby mu nosila košile na vyprání. Zřejmě se zdál být vůči vězňům příliš shovívavý, protože za čas musel pracovat s nimi a pak ho Lina Heydrichová poslala na frontu.
Helenka ve své zástěře pronesla přes vrátnici ještě mnoho nebezpečných věcí, včetně dopisů na rozloučenou před transportem, a vždycky jí přálo štěstí. Nikdo ji neudal. Helenka se taky nikdy nedozvěděla, jaký byl osud onoho salámu, jestli ho opravdu její kamarádi snědli.
Pokaždé, když se podívám na řady salámů, vystavené ve výkladu, vzpomenu si na Helenku a na příběh jednoho válečného salámu, který mohl zahradnickou pomocnici stát život.
