Jsem řidič. A jak se zdá, docela slušný. Jen jako začátečník jsem odřela plechy u auta mých rodičů a od té doby se snažím být opatrná. Na řízení musím být ale sama. Respektive bez svého manžela. Ráda si totiž zařadím pětku, když chci já. Ráda odbočím tam, kde se mi to zdá nejlogičtější, a rádio vypínám, zapínám a ladím podle mé nálady a podle mých potřeb. Dokonce si i uhlídám pravou stranu křižovatky. No a sama v autě bývám, když ráno vyjíždím do města. Mám před sebou 20 km klidu. Provází mě pouze tiché vrnění pneumatik a rádio Impuls. Oblíbené Country rádio jsem opustila poté, co za každou levotočivou zatáčkou automaticky přeladilo a písnička mého mládí se mi vrátila o dva takty nazpět. Za pravotočivou se zase přehoupla do původní polohy, ale někdy taky už hráli jinou.
Po ránu je na našich okreskách klid. Potkám tak dvě – tři auta. A když cestářům zbývají dotace, tak taky doktory silnic. Pracují ve dvou. Jeden řídí (vlastně sedí za volantem a čte si) a druhý tím podivným chobotem zasypává díry. Má na uších sluchátka, zrakem míří do výmolu a nevidí a neslyší, že by je někdo chtěl předjet. Proto trpělivě čekám, až ten čtoucí zvedne zrak a ve zpětném zrcátku zjistí, že na silnici v tuto dobu už taky někdo je. Pak se snaží upozornit toho s tím chobotem, že se má uhnout. Probíhá neuvěřitelná pantomima, protože jakékoliv zvuky včetně troubení jsou zbytečné (sluchátka jsou dokonale zvukotěsná). Když se to nakonec podaří a já mohu předjet, oba cestáři se omluvně dívají a pokyvují a já také pokyvuji, jako že děkuji. Pětiminutové zdržení jim v klidu promíjím, protože jsem si vlastně prodloužila tu ranní pohodu v autě.
Protože cesta vede převážně lesem, potkávám hodně zvěře, ale i zvířat domácích, hlavně kočky. Nemám ráda, když mi běhají přes cestu. Srny jsou většinou v páru, a přestože vyrážejí nečekaně, já je ve známých místech čekám. Kočky si ale dělají, co chtějí, a vyrážejí přes cestu bez jakéhokoliv řádu. A to já nemám ráda. Někde se ve mně uhnízdila pověrčivost. Nejhorší je, když je černá a běží zleva doprava. To si pak musím dávat ještě větší pozor na ty srny, aby mi nenačechraly kapotu. A na malér stačí i zajíc. Jednou nám záhadně rozbil zpětné zrcátko.
Někdy potkávám i zvířata, která to mají už za sebou. Většinou ježky, co nenabrali při přecházení dostatečnou rychlost, zajíce, který se naštěstí dostal pod kola auta celý a nemusí zraněný dožívat někde na mezi, kočku, kterou tolik nelituji, ale lituji jejího majitele, kterému bude určitě chybět a bude po ní smutnit.
To všechno tou tichou ranní cestou vidím. Vidím také rovné řady jabloní obklíčené zvláštní konstrukcí, takže vypadají jako nízké chmelnice. Vidím Sněžku, mlžný opar v údolí, ze které trčí střecha nechanické školy a věž kostela. Před sebou mám blednoucí měsíc a ve zpětném zrcátku vycházející slunce. Ruce na volantu v poloze 13:50, nohu něžně na plynu tak, aby spotřeba blikající na displeji lahodila oku, a přiměřené tempo, které mě v tuto nejmilejší denní dobu doveze mezi lidi do města.
Mám totiž ráda rána v jakékoliv podobě.