Někdy člověk dogma potřebuje

Pane Libánský, je to dobrý a podnětný článek. Málokdy reaguji, ale dnes to dělám rád. Jistě by se dalo základní téma "víra - dogma - myšlenka - uskutečnění" podat ještě více srozumitelněji, bez odkazů na kvantovou fyziku a mechaniku a pohyb hmoty ve vesmíru, protože to komplikuje pochopení hlavního tématu těm, kdo se těmito jevy nezabývají. Vyzdvihujete však jednu důležitou pravdu (či dogma, chcete-li), a to, že přesvědčení bez pochybností dokáže změnit i to, co považujeme za nezměnitelné. V tom vidím hlavní jádro a poučení celé Vaší "studie". A funguje to. Každý si to může zkusit v oblasti svého zdraví (nemusí zkoušet skákat ze skály do záchrané sítě svého přesvědčení). Když bez pochybností uvěří svému zdraví (tělu), ono se uskuteční. Bude zdráv. Protože zdraví je funkční a hmatatelně prokazatelný stav (i když lékaři tvrdí, že zdravý člověk je jen špatně vyšetřený člověk). Představa úplného a trvalého zdraví je pro každého nezpochybnitelná (chce-li a není-li hypochondr). Představa, že levituji, že chodím po Měsíci, že komunikuji s mimozemskými bytostmi, že jsem neviditelný, apod., je naší zkušeností (genetickou) nepřijatelná zcela, a má vždy prvek pochybností. Proto se neuskuteční. Ale zdraví je naprogramováno geneticky jako zdraví. Takže ten, kdo je naprosto zdravý, protože si vytvořil "dogma zdraví" (neotřesitelnou víru v ně), ten tento princip pochopil a uplatnil a emocionálně prožil (a stále prožívá). To je praxe, vše ostatní jsou jen povídačky a teze. Emocionálně pravdivou víru ve své zdraví si může vytvořit každý. Zkuste to všichni. Jediné, co opravdu nefunguje, protože je to omezeno přírodními zákony, je, že tělo se přirozeně mění ke svému zániku, aby jako hmota pak přešlo do nové formy hmoty. Smrt si tedy vírou (sebesilnější vírou) neodstraníme ze života. Ale život si můžeme prodloužit a zlepšit, prožít ho lépe. To však už není jen otázka zdraví. A bylo by to na jiné téma.. Pane Jiří, díky za ten inspirativní čoánek.

Zjistil jsem, že tento článek má za necelé tři dny přes tisíc zobrazení. Děkuji za zájem. Je to potěšující. I za komentáře děkuji, rád diskutuji.

Pani Kosťunová, článek jsem si přečetl. I já jsem to zažil. Taky se mi stalo, že jsem zapochyboval o tom, že všechno je možné a najednou jsem si uvědomil, co blbnu, že jsem se dostal do nějaké divné dimenze a povídám si s černým zpoceným koněm. Taky se mi stalo, že se lidi kolem mě bavili, jakou má kdo auru a já nic, co by mohlo být aurou, neviděl. Připadal jsem si trochu méněcenný. Ale myslím, že ta snaha dostat se co nejdále a nejvýše je stejně významná, ať je ve fyzické a nebo duševní rovině. Člověk ty dveře otevře až když je připraven pochopit to, co je za nimi. To může být zítra, za pět let a nebo také nikdy. Já otevřel hodně dveří, ale stejně u dalších ještě netrpělivě čekám. Není v možnostech jednoho lidského života otevřít všechny. Zjistil jsem, že jsem se s některými otevřenými dveřmi už narodil. Tak si myslím, že to je asi nějaký průběžný proces a tím, že mi doslouží tohle současné tělo, ten proces neskončí.

Jiří, já nemám podobné úvahy ráda, jsem pragmatický a materialisticky založený člověk. I když můj duchovní život je velmi bohatý. Náboženské dogma už ztratilo svoji sílu i význam pro zdravé pokolení. Víra dává naději, ale i svazuje. Je tolik užitečných možností, jak si dokázat svoji sílu a odvahu. Nač chodit po rozžhaveném uhlí. Ale tobě držím palce.

Nejprve je myšlenka a pak čin. Jinak by to nešlo. S vnoučkem, který se třeba bojí přejít přes potok po kládě, si říkáme nahlas : "To dám, přejdu to a nespadnu" . Sama to tak dělám, každý ví, kde na kterém místě potok přeskočí , už se vidí na druhém břehu..A každý třeba jinde. Když to zkusí mou cestou, nemusí se to podařit, nebyla to jeho volba...

Kdysi mi jeden esoterik řekl, že víra (jakákoliv) začíná tam, kde končí vědění. Přes žhavé uhlí, ani na osmitisícovku se nechystám, ale ty lidi, co to dělají, překonávají sami sebe, v jejich puzení a víře chápu. Na vlastní kůži jsem již něco nepochopitelného a zároveň nezapomenutelného taky zažila. Tak se svým způsobem snažím nějak popasovat i s tímto článkem. Díky, Jiří.

Paní Kosťunová, někdo leze na osmitisícovku. Co tím získá? Jsou tam jen šutry a sníh. Ale je dobré, že lidé mají touhu něco překonávat v něčem se zdokonalovat, něčeho dosáhnout. Je dobře, že každý je jiný a tak každý má svou cestu. Je hodně věcí, které existují, ale nejsme ochotni tu existenci připustit, protože je mozek nechápe. Kdo zažije něco nepochopitelného doslova "na vlastní kůži" tak je pak ke všemu nepochopitelnému otevřenější. A to ho v možnostech poznávání světa významně obohatí. Kdyby nic jiného, tak je to nezapomenutelný zážitek.

Paní Lišková. Tak to máme všichni. Tak je to normální. Článek je o určité vyjímce. Podobné vyjímce, jako je ten přechod přes žhavé uhlí. Bez dostatečné počáteční víry, silnější než strach, zkušenost nelze udělat.

Pane Libánský, přemýšlela jsem o článku tak, že se mi málem mozek zavařil. Sorry, mám to asi obráceně, nejdřív zkušenost a pak teprve věřím.

Tos mě tedy nepochopil. Neobracím se sama k sobě, to jsem neřekla.