Jak se připravit na to, aby bylo v seniorském věku doma dobře

Napíši příběh mé nejlepší kamarádky - po smrti manžela a syna se rozhodla v 65 letech, že prodá byt v paneláku a chatu.Koupila pozemek u Plzně a nechala si postavit domeček ve stylu bungalov.U domku má krásnou zahradu, garáž a venkovní posezení s grilem.Je moc spokojená, protože se o svou zahrádku může denně starat, druhý syn bydlí od ní 1 km a v loni jsem spolu byly na Gran Canarii. Dnes ve svých 72 letech aktivně pracuje jako dobrovolnice v seniorském klubu, učí se anglicky a je to šťastná seniorka.Rezignace na život je to nejhorší co může člověk ve stáří udělat.

Hned jsem pomyslela na Květu, která se podle toho zařídila.Ale má na to náturu.A tu každý nemá. Překonáváním překážek a "šmejdění" ve velkém bytě při nepříznivém počasí je aktivnější ,než sedět v upravené garsonce a mít vše po ruce.Tím , že ještě lezeme do vany je tělocvik. Vybudování sprchového koutu bez bourání je záležitost týdne. A v nemohoucnosti bydlení u dětech, není žádný očistec v normální rodině. Je to dobře radit, ale každý si to stejně zařídí po svém.

Což o to, článek hezký, myšlenky moudré. Teď jen učinit rozhodnutí a realizovat zamýšlené. Pro "sběratele" přetěžký oříšek. :-)

Ano, vše řešit včas = s ještě dobře fungujícím rozumem ! Před 5ti roky jsem se rozhodla-preventivně- žít v Domě s pečov. službou. Měla jsem tyto podmínky: Byt v přízemí, v klidové části a sprch. kout. O něco déle jsem počkala, ale vše mám splněno: Garzonka - přísluš. se sprch.koutem, v přízemí domu, postaveného v zahradě, okno do zeleně, klid. Před stěhováním bylo dost času vytřídit věci = bazar, kontejner. Zbývající se vešlo na auto a potom i v bytě (dle rozkreslení na čtvereč.papíru) na cm přesně, spokojenost.

Myslím, že kolem čtyřicítky je člověk tak nějak na vrcholu, obzvláště v dnešní době, kdy se vše nějak posunulo (mateřství a pod.) a na stáří málokdo pomyslí. Při rekonstrukci domu jsme si vyměnili bydlení, mladí do patra, já přízemí. Těch 21 schodů několikrát denně byl ale dobrý trénink. Vše je zcela individuální a myslím, že hodně souvisí i s psychikou.

S paní Hofmanovou se dá v mnohém souhlasit, ale zrovna tak diskutovat. Nelze zevšeobecňovat a dát jen na rady. Když jsem před lety šla do důchodu, kupovala jsem domek právě s vyhlídkou, že budu mít zahradu, psa. Kolegyně mne varovala - do důchodu tolik starostí? Proč nezůstaneš v bytě, Jak to zvládneš, až nebudeš moci? Moje odpověď zněla - a to mám už teď, v necelých šedesáti, koukat z okna bytu a myslet jen na to, že jednou zemřu? A žít takhle třeba dvacet let? Když mne zahrada baví? Ano, samozřejmě, myslela jsem při koupi na další roky a na tomu uzpůsobila rekonstrukci. Ano, souhlasím, že se musíme naučit nehromadit předměty. Ale co když zrovna ta těžká nepraktická váza, kterou by nám někdo doporučil vyhodit, je památka na svatební cestu s manželem? Nebo jsme ji podědili po mamince? Nechci tím říct, že v článku nejsou uvedeny hluboké pravdy. To jen, že po jeho přečtení jsem se spíše dostala do stavu blízkém depresi. Po šedesáti musíme myslet opravdu jen na nemohoucí stáří a smrt? Někdo je nemohoucí vinou nemoci od mládí, někdo velmi vitální v devadesáti. A je schopen zvládnout - i když jistě omezeně - i ty kytičky či mrkev na záhoncích.