Vzpomínka na velkou vodu 2002

Kruté vzpomínky. Mně i mé rodině se povodeň vyhnula, ale sledovali jsme tyto události ve sdělovacích prostředcích s velkými obavami.

Kvůli mamince, která odmítla se evakuovat, jsem prožila během srpnových povodní psychicky nesmírně vyčerpávající týden – jeden z nejhorších v životě. Ještě nejméně rok po nich jsem se bála deště, což pro mne bylo o to horší, že do té doby jsem ho milovala.

Nám se velká voda pokaždé vyhnula, tak doufám, že to tak zůstane. Kamarádka z Děčína bydlela u Labe. Pro postižené to byly velmi kruté dny. Děsí mě, že ty padesátileté a stoleté vody teď přicházejí příliš často.

Na tu potopu si taky pamatuju. My bydlíme naštěstí dál od Labe, ale kousek od nás je rybník a potok a ty tedy rozvodněné byly. Vodě nic neuteče, bohužel ani naše poklady, jako jsou staré fotky, a nebo třeba i staré recepty. Leccos se dá nahradit, ale jsou věci, které nenahradí nic. Zůstanou jen vzpomínky.

Álo, díky za připomínku. U nás v Praze to bylo z 12. na 13. 8. Ještě o víkendu se lidi dívali na nábřeží, jak se valí voda, a fotili to jako senzaci. V úterý k večeru už bylo zle. Vojenský archiv na Invalidovně dopadl se svou dokumentací hodně špatně. K tomu všemu si nás hodně podaly sdělovací prostředky, že jsme nezachránili spisy v celém přízemí. Těžko, ve dvoře bylo 3, 40m vody. No, bylo by to na celý článek, ale ať už to zůstane jen jako vzpomínka, na jedné straně na katastrofu, na druhé na ukázněnost a solidaritu, kterou i Pražáci ve většině případů prokázali.