Spousta lidí ve svém životě touží po lásce, dokonalém partnerovi, perspektivním vztahu atd. Lidé se rozchází a zase schází, seznamují a žení a vdávají s nadějí na lepší život. Možností seznámení je mnoho. Nyní už máme možnost seznámit se z pohodlí domova přes internet. Seznamují se lidé různého věku, různého vyznání, věřící i nevěřící, postižení, zadaní i nezadaní...na různých seznamkách.
"Najít tady pořádnou ženskou,co by stála za to, co nikdy nezklame, na kterou je spolehnutí, to je nadlidský úkol....." Napsal kdosi na jedné Seznamce a já se pozastavila u těchto slov. Nabízí se otázka, jak si dotyčný pán představuje pořádnou ženskou, která nikdy nezklame? Na vztahu přece musí pracovat oba. A je to i o tom, jak jsme schopní či neschopní se přizpůsobit tomu druhému - pomyslela jsem si a vrátila se o 40 let zpátky ve vzpomínkách na svůj partnerský život.
Před svatbou o mě můj miláček bojoval, abych si ho vzala. Poznali jsme se na jedné zábavě a po dvou měsících známosti jsem odjela domů, do své vlasti ( Jak už jsem se zmínila v předešlém příspěvku, přijela jsem pracovat do ČR z Polska v roce 1973 na nábor, do fabriky, kde byl nedostatek pracovních sil. Smlouva byla na rok s možností prodloužení). On si vzal adresu a moji fotku od mé kamarádky a jel mě hledat. Vlakem, 700 km. Do cizí země, do neznáma, bez znalosti jazyka. To by v dnešní době nikdo neudělal. Velmi mi to zaimponovalo, a tak jsem si ho po roce vzala za muže. Jenže tím vše krásné skončilo. Měl vyhráno a už se nepotřeboval víc snažit. Zabýval se jen sám sebou. Fotbálek, pivinko, kamarádi, hospůdka, karty…(po práci samozřejmě).
Byla jsem vdaná asi tři roky, dětí jsme ještě neměli. Moc jsem toužila po dítěti, zastavovala jsem se u každého kočárku. Obíhala doktory a ty mě ujišťovali, že je vše v pořádku. Večery jsem trávila buď sama, nebo jsem si občas pozvala kamarádky na kafíčko. Také jsem šila sousedkám šaty, kostýmky, dokonce i svatební šaty. V obchodech nic moc k dostání nebylo. Pak jsem "zaplula" mezi ženy do Svazu Žen (rok 1975- 78). Zapojila jsem se do veřejných prací v rámci Akce "Z". Chodily jsme hrabat listí na hřbitov, myly okna v mateřské školce, která se právě stavěla. Uklízely ve škole. Dokonce jsem se nabídla, že budu učit dětí šití- na kroužku, ale z toho sešlo, protože mi hned druhý den někdo vrazil do ruky knížku - přesný název si nepamatuji, výchova mládeže v duchu komunismu nebo socialismu...tak něco. Chtěla jsem učit šít, ne vychovávat. ... Zkrátka, potřebovala jsem nějak vyplnit čas po práci. ...
Začalo mi vadit, že manžel chodí den co den pozdě domů, nebo také vůbec.Takhle jsem si manželství nepředstavovala.
Jedné letní sobotní noci, když jsem se probudila a manžel zase nebyl vedle mě, dostala jsem zlost. Vstala jsem a tak, jak jsem byla v pyžamu, bez přemýšlení nahodila jsem na sebe deku – bílý přehoz z dvoulůžka,omotala jsem se ním a utíkala po schodech dolů. Panelový čtyřposchoďový dům výtah neměl. "Snad nikoho nepotkám na schodišti v tuhle hodinu, to by byla ostuda", proběhla mi hlavou myšlenka. No, jako kdybych to přivolala! Parta rozjásaných mladých lidi se vracela z nějaké oslavy,nebo z hospody, nevím, a ve dveřích jsme se skoro srazili. Já bleskurychle nahodila tu bílou deku na hlavu, než stačili rozsvítit světlo, a vyběhla ven ze dveří, v té tmě mě nepoznali, jen jeden procedil "ty vole, co to bylo".....
Prošla jsem městem, všude bylo ticho, hospody už měly zavřeno (v té době se zavíralo ve 22 hod). Z dálky bylo slyšet jen houkání sovy a sem tam štěkot psa. Byla půlnoc. Měsíc svítil a bylo příjemně teplo. Tak mě napadlo, jestli ten můj chlap nešel třeba na ryby - občas chodil s kamarády. Ha, pomyslela jsem si, udělám mu překvápko. A vydala jsem se v tom bílém ohozu k rybníku pod Lemberk. Asi 1 km od mého tehdejšího bydlíště. Sedí tam chlapi a chytají ryby, v noci, asi načerno. Byli tam tentokrát jen tři. Když jsem se blížila k rybníku, jeden pronesl: "hele, koukej, duch" … "to vypadá na bílou paní – strašidlo", okomentoval druhý muž…."Kdepak strašidlo, to bude ta stará, bláznivá baba ze vsi" - poznamenal třetí muž. ...No, já si myslím, že měli stažené prdelky, když se jim z ničeho nic o půlnoci ukázalo něco bílé ve tmě. Měsíc sice svítil, ale bledě. Já málem vyprskla smíchem, když jsem slyšela "stará bláznivá baba" a schválně jsem ještě dvakrát poskočila, roztáhla ruce, zatočila se, zakolísala, zaskřehotala a upalovala pryč. Ještě jsem zaslechla dohady, kdo že to běhá o půlnoci pod zámkem....možná se později i říkalo,že pod Lemberkem straší. :-) ( Musím podotknout,že takové blbosti jsem dělala jen za mlada, dnes by mě nikdo o půlnoci nedostal z postele ven a už vůbec ne kvůli chlapovi). .....
Manžel se vrátil domů alkoholem znavený až druhý den večer, prý někde mastili karty, ale proč mi říkal Maruško...toť otázka.
Přemýšlela jsem, nač mi je takový partner a jak z toho ven, když jsme měli svatbu v kostele. A co moje pobožná rodina v Polsku, vždyť mě odsoudí, budu "černá ovce", když se rozvedu. A kam pak půjdu bydlet...Tisíc otázek a nespočet bezesných noci.
Ale Osud je moudřejší,než my a dává nám lekce, které pro svůj další život potřebujeme. I v mém případě zasáhl Osud a dal mi příležitost vše změnit. Rozvedla jsem se.
Život je krásný i za cenu karambolů, člověk zakopne, upadne a právě díky tomu lépe pochopí, že nic není zadarmo. Jednou jsme dole, jednou nahoře. Já jsem radši nahoře :-)
A co je krásné na stáří ? Vzpomínky. Ty už nám nikdo nevezme. Ty nám zůstanou.
Soutěžní příspěvek - Sledujete magazín i60 delší dobu, ale ještě jste neměli odvahu či příležitost zapojit se aktivně do dění na tomto portálu? Pak oslovujeme právě vás! Buďte aktivní a vyhrajte velkokapacitní flashdisky či přímo tablet Lenovo! Více informací o "Soutěži pro nováčky" včetně jejích pravidel najdete na tomto místě.
