Domovy pro seniory aneb Mýty a realita
Ilustrační foto: ingimage.com

Domovy pro seniory aneb Mýty a realita

7. 8. 2017

Získat místo v penzionu či domově pro seniory je téměř nemožné. Tento názor je ve společnosti zakořeněný. Je pravdou jen zčásti a do velké míry si sami můžeme za to, že v jejich obsazování je teď pořádný zmatek.

Na začátek jeden typický příběh. Manželský pár pětasedmdesátníků ze severu Moravy je ve velmi dobré zdravotní kondici, každý rok jezdí na dovolenou k moři, o víkendech na chatu. Před sedmi lety si tito manželé podali žádost o umístění do domova pro seniory. Když se dozvěděli, že na ně přišla řada a klidně mohou nastoupit, byli trochu zaskočeni. „Vždyť jsme soběstační, cítíme se mladí,“ říkali si. Přátelé jim radili:  „Neblázněte, až budete potřebovat, pak místo nebude, vyškrtnou vás z pořadníku, a co si počnete?“

Opustili tedy obecní byt, přestěhovali se do pěkného domova se zahradou a společným manželským pokojem. Po půl roce jsou nešťastní.

„Deprimuje nás pohled na lidi, kteří jsou velmi nemocní a staří, nenašli jsme si tu přátele. Je tady spousta aktivit, personál je příjemný, ale nás netěší sedět na přednášce o pomočování s devadesátiletými babičkami, které vedle nás pospávají v kolečkových křeslech,“ říká paní, která si nepřeje uvést jméno, aby v domově neměla potíže. Ty už stejně má, protože o víkendech s manželem odjíždějí na chatu. „Personál nám už naznačil, že tady vlastně zabíráme místo lidem, kteří na rozdíl od nás péči opravdu potřebují, když jsme schopni sami autobusem jezdit do Beskyd a zpátky. A vlastně je to pravda,“ uvádí.

A další příběh. Třiačtyřicetiletá Helena má vážně nemocnou maminku. Paní je po mrtvici, zapomíná, Helena se bojí nechávat ji samotnou v bytě. „Nechám jí tam oběd, přijdu druhý den a zjistím, že ho nesnědla. Nebo přijdu, na sporáku vaří voda a máma spí v ložnici. Její lékař mě upozornil, že by už opravdu neměla žít sama. Chodím k ní každý den, k nám domů ji vzít nemůžeme, bydlíme ve třetím patře bez výtahu, nevyšla by tam. Jsem bezradná, unavená. Sociální pracovnice tvrdí, že v domově pro seniory není místo,“ vypráví.

Někteří tam prostě nepatří

V českých domovech pro seniory nyní žije kolem sta tisíc lidí, profesionální péči kvůli nemocem a vysokému věku by jich však potřebovalo třikrát více. Kupříkladu v Praze dosahuje počet lidí v seniorském věku už téměř čtvrtiny obyvatel. Podobné je to ve Vsetíně a dalších městech. Někteří mají štěstí, že žijí blízko rodiny, která jim pomáhá. Ti ostatní jsou v bezvýchodné situaci.

„Problém je v tom, že v domovech pro seniory často žijí lidé, kteří do nich jednoduše nepatří,“ říká Jiří Horecký prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb. Sociální pracovníci tvrdí, že zhruba čtvrtina klientů domovů je soběstačná a úplně klidně by mohli žít doma.

„V České republice je v domovech pro seniory lůžek dostatek, nejsou ale optimálně rozmístěna a zároveň jsou z hlediska zákona o sociálních službách využívána lidmi, kteří v domově pro seniory ještě být nemusí,“ upozorňuje Jiří Horecký.

Poprvé tak veřejně zaznívá to, o čem se už delší dobu mezi staršími lidmi a jejich rodinami mluví. Ví o tom hodně už zmíněná paní Helena. „Byla jsem se poptat v několika domovech, jestli by místo pro mou bezmocnou maminku neměli. Vždy mě tam pěkně provedli, vše mi ukázali, například, jak tam senioři mají taneční zábavu či opékání buřtů na zahrádce. Já jim to přeju, ale když jsou schopni mít zábavu a opékat buřty, proč jsou, proboha v domově pro seniory a pro moji mámu, která si už není schopna ani přihřát oběd, není místo? Přitom maminka by do domova chtěla, sama cítí, že potřebuje pomoc a já jako samoživitelka dvou dětí jí nejsem schopna poskytnout v takové míře, jak by bylo třeba,“ vypráví.

Potřebným však místa chybí

Bezmoc, beznaděj, podezření, že za umísťováním do domovů je protekce a úplatky. To je pocit, který si mnoho lidí odnáší, když zažije podobnou situaci.

„Je důležité, aby si senioři i jejich rodiny začaly uvědomovat, že domovy pro seniory jsou primárně určeny pro lidi, kteří se o sebe nejsou schopni postarat,“ říká Hana Červenková, ředitelka domova pro seniory Centrum Na Verandě v Berouně. „Zaznamenáváme, že někteří lidé si ani přihlášku do domova nepodají, protože mají představu, že domovy jsou přecpané a čeká se na místo v nich i několik let,“ podotýká.

A je to tak. Jako průměrná čekací doba se sice uvádí dva roky, realita je taková, že v mnoha místech lidé čekají šest let. Výjimkou není ani patnáct let.  Zkrátka, záleží na tom, kde žijeme. Někdo má štěstí, že se třeba někde domov pro seniory rekonstruoval, a tak přibyla volná místa jako v Berouně, jinde není šance. „V našem pořadníku je už na šest set lidí, kteří potřebují čtyřiadvacetihodinovou pomoc. Lidé jsou zoufalí,“ připouští ředitelka Domova Sluníčko v Ostravě, Hana Ježková.

V severomoravské metropoli je situace tristní, většina tamních domovů má plno a šanci nemají ani lidé, kteří jsou třeba deset let na invalidním vozíku odkázáni na pomoc druhých. I tam jsou přitom v domovech mnozí klienti, kteří by klidně byli schopni žít doma. Jsou schopni se sami najíst, zajít si na procházku, háčkují, pletou, čtou, malují, mají různé aktivity. Je to začarovaný kruh, na který doplácejí ti, kteří by pomoc potřebovali nejvíce.

Jaké je východisko?

Další mýtus, který se často k této problematice váže, je tento: do domova pro seniory staří lidé nechtějí, často je tam takzvaně odloží příbuzní, aby se o ně nemuseli starat. Jsou i takové případy, ale stejně tak jsou lidé, kteří stáří v domově prožít chtějí. Slovo má pan Antonín z Ostravy. „Je mi devětasedmdesát, mám těžkou cukrovku, měl jsem tři infarkty. Když mi před pěti lety zemřela žena, nebyl jsem si schopný uvařit ani čaj. Jsem typický starý dědek, kterého celý život opečovávala manželka, a teď jsem byl v háji. Měl jsem štěstí, že jsem se do domova po čtyřech letech čekání dostal. Můj zdravotní stav je sice špatný, ale aspoň mi tady donesou jídlo, nakrmí mě a můžu si popovídat nebo zahrát karty se stejnými nemožnými dědky jako jsem já. Jsem tu spokojený,“ tvrdí.

Z celé té prekérní situace existuje jedno jediné východisko. Naučme se všichni, že domov pro seniory je opravdu místo, kam patří ti hodně nemocní a bezmocní. Neberme jej jako hotel, kde o nás bude postaráno a proto budeme mít jednodušší život. Zabíráme ho tím těm, kteří potřebují pomoc mnohem více. A nikdy nevíme, kdy ji budeme potřebovat také.

domov pro seniory
Hodnocení:
(3.7 b. / 3 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Botlova
Tady si plete někdo domovy s LDN .Domovy jsou pro seniory kteří se s většinou umí o sebe postarat ,potřebují spíš jen dopomoc trpí třeba nějakou chorobou kde potřebují dohled aby nedošlo k pádu třeba.Domovy nejsou pro lidi ,kteří potřebují 24h péči a většina domovů to má i v pravidlech o přijetí.Domovy jsou prostě pro ty ,kteří nechtějí zůstat na staré roky samy mají právo se v domovech, smát tančit, tvořit a užívat si společenského života.Takže ti co mají nemocné rodiče tak že nejsou schopny se o sebe z větší části postarat tak je směřujte někam jinam ,protože domovy nejsou léčebny ale zařízení ,kde senioři žijí důstojny a co nejdele to jde kvalitní život.
Marie Stejskalová
Taky jsem potřebovala místo pro moji maminku. Ale já se o ni starala 16 let. Po poslední mozkové příhodě už jsem nemohla. Byla jsem ještě v aktivním věku a do práce jsem musela. Maminka měla amputovanou nohu pod kolenem. A protože od dětství měla chromou jednu ruku, nemohla používat berle a tak trávila život na vozíku. Léta všechno klapalo a já byla ráda že mám maminku doma. Jenže pak mi upadla doma a já ji zvedala. Při její váze hodně přes 100 kilo. Celá Praha neměla místo. Nakonec měli místo v Sedlčanech. Bylo to daleko ale jezdili jsme každý týden. Přesto bych měla maminku nejradši doma. Taky jsem viděla v domovech které jsem navštívila, hodně těch kteří to nepotřebovali. A často jsem slyšela že kdyby maminka chodila, místo by bylo ale pro nechodící nebylo.
Milan Sova
"Poprvé tak veřejně zaznívá to, o čem se už delší dobu mezi staršími lidmi a jejich rodinami mluví. Ví o tom hodně už zmíněná paní Helena. „Byla jsem se poptat v několika domovech, jestli by místo pro mou bezmocnou maminku neměli. Vždy mě tam pěkně provedli, vše mi ukázali, například, jak tam senioři mají taneční zábavu či opékání buřtů na zahrádce. Já jim to přeju, ale když jsou schopni mít zábavu a opékat buřty, proč jsou, proboha v domově pro seniory..." Co by asi tak podle tý paní měli ti důchodci dělat? Ležet v posteli a čekat? Mám matku, která je taky v pečovatelském domě a taky je schopná si zatancovat a nebo sama opéct buřta, ale po pěti minutách už neví, že nějakého buřta opékala ;-) Ten článek je tak povrchní, že je to jen nic neříkající výkřik do tmy!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.