Léto - čas na optimistická čtení

Blanko, Saturnin je můj favorit. Já jsem zase byla velký knihomol, četla jsem, kde se dalo. Třeba dlouho dlouho do noci, v tramvaji (tam to byl právě Saturnin, takže jsem se chechtala nahlas), hodně ve škole pod lavicí. A dneska? Taky čtu, ale už to není jako za mlada, i když mi rychlost v četbě naštěstí zůstala. Optimismu už dneska v literatuře moc není.

Skutečně některá kniha člověka nezaujme hned, ale později, když se k ní vrátí, líbí se mu. Anebo ji odloží zase. Miluju knihy, které když přečtu, nemohu tomu uvěřit, že je konec a že se s tím musím smířit. Prostě na člověka tak zapůsobí, že nemůže vzít do ruky nějakou novou, ale vrací se k určitým pasážím znovu. A musí o tom dlouho přemýšlet. Nebo si ji založí do regálu oblíbených aby ji mohl kdykoliv otevřít. Ten regál se mi stále zvětšuje. Některé uvedené knihy ve Vašem článku patří také k mým vyvoleným.

Pod to se mohu také podepsat. Možná proto zrovna čtu knížku Haliny Pawlowské a dočetla jsem povídky Pavla Kantorka, o kterých se chystám napsat, protože se mi dostaly do rukou v den jeho smrti.

Krásné knihy určitě posilují tělo i duši. V mládí jsem často dávala přednost příběhům vážným až smutným. Dnes mám někdy až fyzickou potřebu se čtenému smát. Ne vždy se mi to ale daří. Asi si špatně vybírám. :-)