Dobrodružství nedělního oběda

Děkuji vám všem za komentáře. Všichni si neseme v sobě vzpomínky na chvíle, které nás v dětství nějakým způsobem ovlivnily, a i když třeba nejsou vždy úsměvné, určitě je dobré, že je máme. Marcelo, s těmi klíči jsem opravdu riskoval, ale prsty to vždy přežily. Dnes už bych padající klíče nechal určitě dopadnout na chodník =)))

Moc se mi to líbilo.

Lubomíre děkuji, to jsem si krásně zavzpomínala. Hodně podobně jsem chodívala za babičkou a dědou mého tatínka. Také bydleli v podobném činžáku v nejvyšším patře. Prababička mě neházela klíče, ale už z dálky mě vyhlížela, já jsem k nim chodívala ze školy na oběd. Krásné vyprávění...*****

Díky za nádherné vzpomínání na klukovské dětství...

Vzpomínám na návštěvy u babičky a dědečka v dobách mého dětství, ale v takto jemných barvách bych je asi nedokázala vylíčit. Vy jste ovšem jako hoch pěkně riskoval, že? Klíče a piáno spolu asi moc dobře neladí.

Pěkné vyprávění z klučičího světa.

Taková banální věc – hodit klíč z okna. A vy z ní uděláte krásný příběh. Myslím, že jsem prvně v životě byla na chvíli klukem.

Myslím, že je velké umění, jako dítě nejen psát, ale tak to i vnímat. Ať je nám kolik chce let. Ráda bych zažila pocity dítěte, ale u mě je to sice stále ještě určitá trvalá dětskost, avšak propojená s někdy až příliš zralým prožíváním. Díky za krásné vyprávění.