Stárnutí a změna osobnosti. Je tam souvislost?

Domnívám se, že vlastnosti pro člověka charakteristické se s věkem prohlubují. Něco jiného jsou samozřejmě změny související s nějakým duševním onemocněním.

Překvapivě hodně žen, které se mi svěřovaly se svými problémy, si stěžovalo na své rodiče, o které v jejich stáří pečují. Jak se změnili. Že najednou jsou nedůvěřiví, až chorobně podezřívaví, hádaví, neuznalí a naprosto nevděční. Prostě zlí. Dovedu si představit, jak to jejich potomky, kteří pro ně dělají první poslední, velmi trápí. Jestli je to změna a nebo to bylo v nich někde před tím ukryto, to nevím, ale je to zřejmě velmi časté. O to víc jsem rád, že moje, dnes již nemohoucí maminka, je i přes své stálé bolesti, pořád příjemně milá, usměvavá a vděčná za každou pomoc.

Úplně souhlasím s paní Jakubcovou...

Souhlasím s tím, že některé vlastnosti zůstávají a prohlubují se. Sama to na sobě pozoruji. Třeba vždycky jsem nesnášela nespravedlnost. Jak vůči mně, tak k jiným. Jenže teď s tím začínám být až protivná. I drobnosti, které omezují druhého, ničení životního prostředí a další všední věci dokážu tak neustále probírat, až lezu všem na nervy.

Ze své zkušenosti vím, že lidské vlastnosti se opravdu věkem jen prohlubují (viz odst.3 tohoto článku). Laskavá babička byla laskavou maminkou a hodnou holčičkou. Na to netřeba žádných výzkumů - to platí stále a platit bude.

Co my už, když ani vědci nevědí ... :-) Kdo počítá s tím, že život je změna, nějak se s tím srovná, kdo s tím nepočítá, musí se s tím nějak "poprat".