„Sbírání a požívání hub,“ napsala Marie Úlehlová-Tilschová ve své slavné knize Česká strava lidová, „jest však jistě daleko starší, než kam sahají památky historické… Vždyť houby, stejně jako dnes, lákaly pravděpodobně již na úsvitu vzdělanosti člověka, aby je sbíral, vábily jej již v pralese podobně jako různé plody, barvou, tvary i výraznou vůní nebo chutí. Lákaly jej stejně nebo ještě více jako různé výhonky a škrobovité kořeny, jež také vyhrabával zahnutou holí. Prastarým obyčejem jest jistě roštění hub nad otevřeným oknem pod širým nebem...Houby se u nás odedávna také suší – sušené houby jsou uváděné mezi dávkami, které museli poddaní odvádět vrchnosti v 18. století (Vilikovský).“
Houby konzumuje i lesní zvěř, mohl bych dodat – prasata, srny, veverky…
Nejen my sbíráme
Houby se dnes sbírají či přinejmenším pěstují a konzumují prakticky ve všech zemích světa, byť nikoliv všude ve stejné míře. Houbaření je kromě Čech, Moravy a Slezska běžné na Slovensku, na Ukrajině, v Rusku, Chorvatsku, Slovinsku, Litvě, Lotyšsku, Estonsku, v Bavorsku, Rakousku, v části Skandinávie a v některých zemích ve Středozemní oblasti (například v Itálii, Francii, Katalánsku). V ostatních zemích Evropy není tato záliba příliš rozšířená a praktikují ji pouze malé zájmové spolky a skupiny. Mimo Evropu je sběr hub rozšířen zejména v některých částech Asie, například v Japonsku a Koreji, ale i v Mexiku nebo v Arménii či u různých kmenů v Asii, Africe a Střední a Jižní Americe. Začíná se mu ale věnovat i stále více Američanů, Kanaďanů, Angličanů a příslušníků dalších národů. Lze říci, že v anglosaském světě se houbaření stává módou.
Houbaření jako národní sport
Z vlastní zkušenosti vím, že znalostem o jedlých houbách se učí děti již v útlém věku v rámci rodiny a takto získané znalosti zbavují strachu z hub a jsou rovněž nejbezpečnějším prostředkem, jak se vyvarovat otravám z jedovatých druhů. Houbařská vášeň, která je Čechům vlastní, a kterou chovají i příslušníci jiných národů, se nepochybně podobá vášni rybářské či lovecké a Rusové jí výstižně nazývají „tichý lov.“ Italský mykolog Angelo Pellegrini definuje vášnivého houbaře následovně: „Vydává se na houby za rozbřesku s košilí oblečenou naruby. Ptát se ho proč, by bylo stejné, jako se ptát, proč oheň hoří. Jeho krédo lze definovat takto: Přísahal si, že udrží svá místa v tajnosti a bude hledat místa jiných houbařů a pytlačit na nich. Jsou-li kořistí houby, pak se oblast jeho veškerých tužeb zúží na tyto dva cíle. I když může být ve všem ostatním svatý jako František z Assisi, v honbě za těmito cíli je ďábelštější než sám ďábel. Zradí své nejbližší a nejdražší bez sebemenších výčitek svědomí. Chová se amorálně.“ Řečeno střízlivějšími slovy, houbaření je záliba, která spočívá v chození po lese a hledání a sbírání hub. Za nejvášnivější houbaře na světě jsou pokládáni Češi. Alespoň jednou ročně vyrazí na houby přes sedmdesát procent obyvatel České republiky, což nemá ve světě obdoby.
Podle České zemědělské univerzity připadalo v roce 2006 na jednu českou domácnost 8,2 kg nasbíraných hub. Čeští houbaři ročně z lesa odnesou odhadem přes deset tisíc tun hub. Jak říká mykolog Jan Borovička, v české kotlině se houby sbíraly odnepaměti. Hlavně od příchodu Slovanů, ačkoliv ani v keltském jídelníčku nechyběly. Slované se ale narodili s košíkem v ruce a Češi, Moravané a Slováci snad dokonce přímo v košíku. A oproti Rusku nebo Polsku, kde je sběr hub brán spíše obchodně jako přivýdělek, pro nás je houbaření de facto národním sportem.
Pověry jsme překonali
České houbaření se samozřejmě vyvíjelo. Ve středověku a na počátku novověku si botanika s houbami nevěděla rady a spíše před nimi lid varovala. Slavný Petr Ondřej Matthioli ve svém Herbáři píše: "Houby vesměs nejsou ani byliny, ani koření, ani květ, ani semeno, nýbrž sama pouhá zbytečná vlhkost země, stromů, shnilého dříví a jiných věcí." Jenže ona zbytečná vlhkost byla nejen nutnou potravou chudých venkovanů, ale i žádanou pochoutkou šlechty. Oblíbené byly hlavně špičky, hřiby a také smrže, jedni z prvních poslů jara po hubených zimách. V 19. století se houbařské povědomí rozrůstalo hlavně díky mnoha venkovským učitelům, amatérským mykologům, kteří mýtili středověké houbařské pověry. Od té doby se české lesy každou sezonu plní tisíci houbařů a lví podíl na tom mají František a Miroslav Smotlachovi, kteří houby a houbaření zpopularizovali v celonárodní vášeň… A na závěr ještě jedna informace z poslední doby: Vyhlášená pražská restaurace La degustation Bohême má vlastního houbaře. Můžeme jen doufat, že je to první vlaštovka nového trendu.
Přejeme plné košíky a dobrou chuť!
Spisovatel a překladatel VIKTOR FAKTOR mi toto zamyšlení poskytnul loni na podzim a je stále aktuální. Čtenářům „íčka“ ho nabízím jako vzpomínku na báječného člověka, který letos poslední lednový den nečekaně zemřel v nedožitých 72 letech. Byl autorem řady kuchařek, cestopisů, osobitých indických i českých deníků a především opravdovým obdivovatelem a znalcem života. Houby nejen znal, sbíral a sušil, ale uměl z nich vykouzlit i úžasné pochoutky. Vybrané recepty vám z jeho houbové kuchařky vám představím v dalším příspěvku.
Viktor Faktor a Zuzana Musílková
