Že takové právo neexistuje? Tak čtěte:
V říjnu 2014 vystoupil v Kodani se svou řečí Ole Kassow, odhadem něco přes 40 let, poradce manažerů. Na pódium vjel na kole a 15 minut hovořil. Když skončil, celý sál povstal a vestoje mu aplaudoval. Ole není akrobat, umělec či sportovec. Je to člověk, který učinil šťastným tisíce seniorů po celém světě.
Jak to začalo a co se děje teď?
Začalo to v roce 2012. Ole jako mnoho jiných Dánů jezdil do práce na kole. Když jednou zvolil novou trasu, uviděl sedět na lavičce starého muže. A to se stávalo denně po dva týdny. Dali se pak spolu do řeči. Muži bylo 97 let a byl to obyvatel domu s pečovatelskou službou. Byl oblečen trochu venkovsky a brzy se ukázalo, že skutečně z venkova je a tady v Kodani se octl v novém světě. Ole se rozhodl, že jej vezme na cyklistickou vyjížďku (oba dva vidíte na jedné fotce), půjčil si rikšu a odstartoval neuvěřitelné celosvětové hnutí dobrovolníků, kteří začali vozit seniory na kolech. A ti se vracejí domů šťastní, odpočatí, plni nového elánu, společenští – vyjížďka jim změnila náladu a posléze i postoj k jejich současnému životu. Ano, do jejich života přišly pozitivní zážitky a s nimi i nová vzpruha, obohacení dosavadního života.
Věc tedy spočívá v tom, že dobrovolník se nabídne jako řidič tříkolky (jakési rikši), což je elektrokolo s jedním nebo dvěma dalšími sedadly vpředu. Nabídne se domu s pečovatelskou službou, domovu důchodců apod., ale také seniorům, kteří žijí doma, nebo pohybově postiženým. Když se dohodnou, přijede a vezme seniora nebo postiženého na výlet. Podle toho, kdy má sám čas, ve všední den nebo o víkendu.
Takže k provozování celé této služby potřebujete pouze a) tříkolku, b) pilota, c) staré nebo zdravotně postižené osoby, které se chtějí projet na čerstvém vzduchu, protože sami normálně nemohou. Vše probíhá bezplatně. Hlavní problém je mít tu tříkolku. Ale města a domovy důchodců v mnoha zemích stále více tyto dopravní prostředky nakupují. Pilot tedy nepotřebuje svou.
Jako piloti dobrovolně a bezplatně působí studenti, zaměstnanci,. manažeři, nezaměstnaní, mladí senioři a vůbec všichni, kdo jsou toho schopni a chtějí pomoci. Tato služba však obohacuje i samotného pilota. Už jen ten pocit, že jste učinili někoho šťastným – kolikrát v týdnu se vám to podaří? Během jízdy a o přestávkách, piloti naslouchají starým lidem, co všechno prožili. A jsou to neuvěřitelné příběhy a obrovské zkušenosti, které piloti získávají. Řada z nich se publikuje na sociálních sítích i jinde.
Někdy vznikne z pilota a „jeho“ seniora dvojice, která se stýká často a jaksi se vzájemně „adoptují“. Populární je singapurská „dvojka“ Pernille Bussone, které je 36, a Annie Tan, Číňanka, které je 87 (v Číně se život počítá nikoliv od narození, nýbrž od početí, takže ona uvádí 88 let). Pernilla je, jak chápeme, pilotka, Annie se vozí a jsou to dnes velké přítelkyně. Pernilka se od Aničky naučila hrozně moc. Nejen to, jak udržet dům bez mravenců (v Singapuru to asi není jednoduché), ale třeba i to, jak si nedělat starosti s věcmi, které sama nemůže změnit. (Už jen kvůli tomu bych Aničku vozil každý týden na výlety, já to totiž neumím.)
Jindy vyrážejí senioři se svými vnoučaty. Oba sedí vpředu a úžasně si to užívají. A nemusí se vozit pouze staří lidé, mohou to být i zdravotně postižení. Všechny tyto skupiny tedy našly novou mobilitu, novou možnost pohybu. To je především pro staré lidi a nepohyblivé pacienty obrovská hodnota.
Dnes už jde o plně propracovaný systém. Je například jasně dané, co musí pilot umět, je proškolen (odpovídá za bezpečí starých lidí, někdy v silničním provozu!), musí dbát na řadu povinností, třeba tu, aby měl senior zapnutý bezpečnostní pás. K dispozici jsou výuková videa. Jak řídit, jak zatáčet, jak brzdit. Není to samoúčelné a nevymyslel to žádný byrokratický úřad (ba ani vysmívaná Evropská unie). Přišli na to sami lidé, kteří seniory vozí a sami si stanovili to, co je opravdu potřebné pro hladké fungování. „Jezdit pomalu, zatáčet jemně.“ Vezete osmdesátiletého člověka, který se nesmí z vaší jízdy být, nýbrž mít radost a užívat si to!
Hnutí má své, původně dánské, motto: Ret til vind i håret. Čili česky: Právo na vítr ve vlasech. V celém světě se tomu říká „cycling without age“. Jak to přeložit? Asi jen kostrbatě: jízda na kole bez ohledu na věk, ale to nemá tu poetiku.
V současnosti je toto hnutí rozšířeno do 250 poboček ve 29 zemích celého světa – od Kanady přes Dánsko po Austrálii. A městské samosprávy chápou význam této iniciativy a kupují rikši, aby umožnily svým starším spoluobčanům úžasný zážitek. K dispozici je přes tisíc tříkolek a osm tisíc pilotů. To oni dávají starým lidem „právo na vítr ve vlasech“. V Česku nic podobného dosud neexistuje… (!)
Ještě mi dovolte trochu filozofický závěr, který se vztahuje k názvu článku: Člověk nemá právo na vítr ve vlasech, protože by to schválili poslanci někam do zákona. To ví každý. Právo, o kterém mluvím, je nepsané a nevynutitelné a vznikne jen tehdy, když jej uznají všichni zúčastnění. Asi tak, jako když chápeme, že starý člověk má nárok na víc klidu, na víc pohodlí, na pomalejší pohyby, na uvážlivější slova – a my mu to dopřejeme. Co z toho je v zákonech? Nic, a přesto to chápeme jako nepsaný nárok, očekávání, které má být splněno. Prostě senior „má právo“ pohybovat se a mluvit pomalu, občas zapomínat, odpoledne si zdřímnout atd. atd.
Lidé kolem nás, dokonce lidé všeho věku, mají řadu podobných „práv“, které bychom měli uznávat a ctít a naplňovat. Tak jako miminko má „právo“ čůrat do plínky nebo žvatlat a respektujeme to, mladý člověk „má právo“ čili smí dělat chyby (aspoň ty napravitelné), dospělý člověk má právo čili smí nevědět všechno a o všem, a mlčet, když chce. A tak i senioři mají svá nepsaná práva. Když jim právo na vítr ve vlasech neuznáte, tak ho mít nebudou. Když uznáte, tak budou.
(Poznámka: Podklady jsem čerpal ze záznamu přednášky Oleho v Kodani http://bit.ly/1uNU3r2, z webových stránek celého hnutí http://cyclingwithoutage.org/ a z osobní komunikace s Olem. Nyní je to možná na vás, zda někdo navážete – poprvé v Česku! – na tuto iniciativu… Pomohu.)
Fotky jsou převzaté z http://cyclingwithoutage.org/