Nejen dostávat, taky dávat
Foto: autor

Nejen dostávat, taky dávat

24. 7. 2017

Nedávno se do mě obuli dva muži, kteří se dozvěděli, že jsem při běžeckém závodě finančně podpořil SOS dětské vesničky. „Ty seš vůl,“ oznámili mi s převahou. „Co tě to napadlo? Podporovat cigoše?!“

Vysvětlil jsem jim to asi takhle: „Kdyby nikdo nepomáhal dětem z dětských domovů, které většinou rodiče opustili, tak co by se s nimi asi v životě stalo? Ať už by to byli cikání nebo necikáni. Vykradli by mi auto? Přepadli by mě v noci na ulici? Žili by ze sociálních dávek, fetovali, kradli, loupili? To už je lepší jim pomoci, aby se z nich stali řádní občané. Aby chodili do práce a přispívali mi na budoucí důchod. Abych se jich nemusel bát… No a na to jsou potřeba ty peníze. Já si vlastně kupuju větší šanci, že kolem mě budou dobrý lidi.“

Myslím si, že to bohužel stejně nepochopili. Buď to neumím vysvětlit, anebo se pevně zabydleli ve svém bludném názoru. Co z toho asi?

 

Většina lidí (jak zjistil nejeden průzkum mezi obyvateli naší země) přispívá finančně nebo dobrovolnou prací na spoustu charitativních a dalších neziskových projektů. Já mám radost ze všech, i když sám mám priority docela jasné: když chci a můžu, podpořím nejdřív děti v ČR. Pak dospělé v ČR. Pak teprve by přišly na řadu děti v zahraničí (populární je „adopce“ mladých Indek! – to vypadá tak zasloužile, ale je to prostě „sexy“), pak snad dospělí ve světě a nakonec zvířata. Někdo to může mít jinak, třeba raději podporuje zvířata než lidi a neberu mu to.

Není to tak dávno, co „krachovaly“ populární Klokánky pro opuštěné děti. Chtěl jsem tehdy vyjet na zájezd do ciziny, ale pak mě to popadlo. Napsal jsem otevřený dopis (to abych ho mohl předat médiím) ministryni Marksové. Že posílám na záchranu Klokánků celý svůj důchod a co udělá ona? A kdy prosadí změnu špatného zákona? Média to rozšířila a nakonec se vzedmula další vlna finanční pomoci. Trochu jsem k tomu asi přispěl, i když toho zájezdu jsem nejdřív litoval. Ale zas to byl pořádný rachot. Neudělal jsem to kvůli osobní slávě, o většině mých ostatních finančních příspěvků skoro nikdo neví (jistě ani o vašich), nýbrž proto, aby se problém dostal pořádně na veřejnost. TV Barrandov, MF Dnes, deník Právo a další to uchopili jako trochu exotickou lekci úřadům, a to jsem právě chtěl.

Mně přitom napadá, že jsme jako senioři ve výborném postavení: Pokud nejsme opravdu těžce nemocní a nesoběstační, tak máme něco, co ti mladší většinou nemají: Máme čas a máme nahromaděné obrovské životní zkušenosti a poznatky. Klidně si můžeme stáří užívat na zahrádce, u televize a na návštěvách u svých dětí, já to taky dělám. Avšak nemusíme jen dostávat důchod nebo nějakou péči. My můžeme i dávat. A mnozí to dělají.

Teď nemyslím na peníze, tam je to snadné. Ale můžeme pomáhat svoji prací, nejlépe bezplatnou. Jen namátkou: Můžeme si vzít patronát nad mladým člověkem jeden dva roky před tím, než opustí dětský domov. Občas se s ním sejdeme, probíráme různé životní záležitosti a situace, můžeme i trochu pomoci najít mu práci, bereme ho na sportovní zápas nebo na koncert. Prostě ukazujeme mu víc z budoucího života. Neboť v dětském domově těch možností zas tolik nemá. Kdo by se mu tam mohl věnovat individuálně a s plným soustředěním aspoň půl dne?

Podle odhadů odborníků pochází až 40% prostitutek z dětských domovů. Umíme si někdo představit, jak ta slečna ještě před pěti léty jako dítě snila o tom, že jednou si najde hodného muže, bude někde bydlet, mít děti atd.? A když se podíváte na problematiku vězňů nebo drogově závislých, tak uvidíte něco podobného. Neumí nebo nemohou si sami nastartovat řádný život. Myslíte si snad, že to vyřeší a zařídí náš stát? Nikdy to plně a účinně nedokáže, jak je vidět.

My senioři bychom byli obrovsky potřební v obcích, v neziskových organizacích, ve školách a na dalších místech. Bohužel to nikdo neorganizuje. Dám ještě jeden příklad. Pracuju teď pro neziskovou organizaci Fokus Liberec, které pečuje o duševně nemocné, o tzv. psychotiky. Jak víte, duševně nemocní žijí mezi námi stejně jako tělesně nemocní. Po propuštění z psychiatrické nemocnice procházejí dlouhodobou, někdy až celoživotní etapou sociální a pracovní rehabilitace – aby se opět začlenili do života společnosti a v pracovním uplatnění našli potřebný smysl života i zdroj malého výdělku. Fokus se zaměřuje právě na tzv. terénní služby, tzn. navštěvuje nemocné u nich doma nebo pro ně shání tzv. chráněné bydlení. Pomáhá jim se znovuzačleněním do života normální společnosti. Umí také propojit sociální služby se zaměstnáním pomocí chráněných pracovišť. Ty jsou nyní v Jablonci i Liberci a teď byla otevřena kavárna v centru Liberce, kde pracují právě klienti Fokusu, tedy duševně nemocní.

A co my s tím? Fokus v celé ČR stále hledá dobrovolníky, kteří by se duševně nemocným věnovali. Aby pomáhali s akcemi pro jejich volný čas nebo pomohli vyplnit volný čas ubytovaným. Takže v tom není žádná věda ani nebezpečí (jak by se mohlo zdát z mediálně známých případů). Tak se třeba uskutečnily vycházky, návštěva galerie, závody kočárků, vánoční besídka, výměna knih, které již někdo nepotřebuje.

Nepíšu to tady jako nábor, prostě tím skutečně žiju.  

A rozhodně to nemá být kritika jiných aktivit ve stáří. Jestli někdo chce a může pracovat a vydělávat si, tak prosím, sám to taky dělám. Jestli někdo celodenně pečuje o nemocného z vlastní rodiny, je to úctyhodné a má to velký smysl. Jestli někdo chystá velký atlas květin v Pošumaví, protože to je jeho celoživotní koníček, tak opět ano, príma.

 

Můžeme si všichni stěžovat na nízké důchody a vysoké ceny. Můžeme lamentovat, že mládí uteklo, v kolenou vrže a zůstali jsme sami. Že… a že… Ale mnozí z nás mají pořád to hlavní: máme čas, máme relativně dobrý zdravotní stav (neležíme 24 hodin na lůžku), máme obrovské zkušenosti a znalosti… Pomáhat lidem mimo vlastní rodinu není povinnost, nikdo to nemůže na nás vymáhat. To je ale možná právě to krásný, že uděláme něco, co nemusíme. Jsme „v důchodu“, můžeme dělat skoro vše, co chceme… Jen přitom odpovídáme za ten kousek světa kolem nás…

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Oldřich Čepelka
Všem děkuji, i za tu pochvalu, kterou si ale nezasloužím, protože něco podobného dělá spousta lidí. Brzy zveřejním konkrétní, zdánlivě bláznivý, ale ve světě dobře fungující nápad ve prospěch seniorů. Tak se těšte.
Věra Ježková
Je obdivuhodné, co děláte. Moje příspěvky na dobrou věc se omezují jen na neziskové organizace, zejména Člověka v tísni, Ligu proti rakovině a zvířátka v útulcích. Lidem vybírajícím „na něco“ na ulici nevěřím.
Blanka Macháčková
Inspirativní.
Lubomír Müller
Darovat bez ohledu na to, že čekám odměnu (tedy si darem nekupuji odpustek), je znakem vysoké duchovní a sociální zralosti člověka Výborný, podnětný článek, pane Oldřichu.
Zuzana Pivcová
Ráda při různých akcích pomůžu. Ale přiznám se, že si někdy řeknu: Jestlipak se Ti, kteří stojí u metra s "kasičkou" a často se obracejí na starší ženy, u kterých asi předpokládají největší soucit, vydali někdy třeba do parlamentu??
Lidmila Nejedlá
Jste dobrák.
Jitka Hašková
Dávání je velmi důležité. neznamená to jenom dávat peníze, ale i svůj čas, pozornost, prací a pomoc.
Jitka Hašková
Vynikající článek. Sama pracuji dobrovolně tam, kde to považuji za důležité.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 52. týden

U tradic zůstaneme i na přelomu roku 2024 a 2025. Kvízové otázky tohoto týdne se budou týkat tradic novoročních.