Svět loutek aneb Po stopách Matěje Kopeckého

Svět loutek aneb Po stopách Matěje Kopeckého

22. 7. 2017

Jako děti jsme neměly mnoho hraček. Velkým překvapením pro nás bylo, když jsme dostaly jednou k vánocům loutkové divadlo. Zpočátku nám některé hry hrával tatínek. Později jsme si už vymýšlely pohádky samy. Měly jsme k tomu asi 10 loutek - Kašpárka, Škrholu, Honzu, panímámu, krále, prince, princeznu, čerta, černokněžníka a vodníka.

Týn nad Vltavou, odkud náš tatínek pocházel, byl už v době jeho dětství a dávno předtím spjat s loutkářstvím, a to především díky osobnosti Matěje Kopeckého, který bývá nazýván patriarchou českých loutkářů.

Matěj Kopecký nebyl vltavotýnský rodák, nebyl dokonce ani původem Jihočech. Víceméně náhodou zemřel v nedalekých Kolodějích nad Lužnicí a byl pohřben na týnském hřbitově. Kolem jeho osoby, ať už data a místa narození, změny bydlišť, zaměstnání, počtu dětí, služby v armádě, vojenské invalidity a data úmrtí, panovalo řadu let mnoho nejasností a omylů. Dnes už jsou jeho základní data známa.

V českých zemích byl na sklonku baroka rozšířen zájem o divadlo, především pak v Praze a Brně, ale umělci, a to činoherní, operní i baletní, jezdili po českých zemích a šířili kulturu. Kam nepronikli, pronikl potulný loutkář. Nutno však říct, že představitelé tohoto lidového umění byli podobně jako jiní "komedianti" - provazochodci, medvědáři, potulní šumaři - zařazováni mezi opovrhované třídy trhanů a žebráků. Tato situace se nezlepšila ani v době obrození, kdy hráli česky a šířili tak uvědomění pro krásu českého jazyka.

Matěj Kopecký se narodil v roce 1775 v Libčanech na Královéhradecku v rodině potulných loutkářů a je pravděpodobné, že s loutkami přicházel do styku už v dětství. Vyučil se však hodinářem, řadu let sloužil v armádě, kde údajně utrpěl i válečná zranění, oženil se a se svou jedinou ženou zplodil 15 dětí, z nichž se však pouze 6 dožilo dospělosti. O povolení hrát loutkové divadlo zažádal až asi ve 45 letech s možností působení na území celých Čech. Koncesi požadoval i pro své tři syny, ti se však záhy osamostatnili a loutkářskou živnost provozovali jinde. Kopecký se během svého života pohyboval v Lažanech na Blatensku a v Mirovicích. V závěru svého života po smrti manželky se uchýlil ke tchánovi svého nejmladšího syna do Koloděj nad Lužnicí. Tam hrával svá představení pro venkovskou veřejnost, někdy i pro panské zámecké sloužící. Tam také v roce 1847 ve svých 72 letech, zřejmě na mrtvici, zemřel a byl pochován skromně na 3 km vzdáleném vltavotýnském hřbitově. Protože byl nemajetný a v zápisech v matrice byl označen dokonce jako žebrák, byl pochován zřejmě někde u hřbitovní zdi mezi chudinou.

O opuštěný hrob se nikdo nestaral a postupně upadl v zapomenutí a později už nebyl nikdy identifikován, a to ani v roce 1862, kdy vydal pražský nakladatel J. R. Vilímek Komedie a hry Matěje Kopeckého podle sepsání jeho syna Václava. Známé byly jeho hry Doktor Faust, Posvícení v Hudlicích, Loupežníci na Chlumu, Český Honza a čerti. Nejslavnější však byla jeho loutka Kašpárka zvaného též Pimprle.

Důstojné místo přiřkli Kopeckému nakonec až vltavotýnští ochotníci, kteří zde založili Spolek Matěje Kopeckého. U příležitosti 60. výročí vzniku spolku, tedy v roce 1905, byl u hřbitovního kosteliku odhalen pomník věnovaný Kopeckému. Do pomníku pak byl v roce 1927 slavnostně vložen reliéf, který vytvořil akademický malíř Jaroslav Vojna podle portrétní kresby Mikoláše Alše. Ten zpodobnil Kopeckého až dávno po jeho smrti podle popisu jeho syna a údajů v Kopeckého pasu. Další pomník pak byl odhalen v červenci 1947, tedy 100 let od Kopeckého smrti, v Kolodějích nad Lužnicí u tamního zámku. Znázorňuje osud Kopeckého pomocí plačícího Kašpárka a protrženého bubnu s paličkami. V důsledku budování Orlické přehrady musel pomníček změnit své místo, ale od poloviny 80. let už stojí u mostu přes Lužnici dodnes.

Jsem přesvědčena, že město Týn nad Vltavou, a především jeho muzejní a další kulturní pracovníci, si nesmírně váží odkazu slavného Matěje Kopeckého, jehož umění pokračovalo nejen v rodinách jeho synů a dalších potomků, ale ovlivnilo i další loutkáře, tvůrce loutek (včetně tvůrců loutkových filmů Jiřího Trnky a Hermíny Týrlové) a divadelní amatéry. Ne nadarmo je proto část muzejní expozice věnována právě Světu loutek.

Každoročně probíhají ve městě Vltavotýnské městské slavnosti. Ta letošní je spjata s osobností Matěje Kopeckého, od jehož úmrtí uplynulo právě 170 let. Kromě odborné přednášky pro veřejnost, která se uskutečnila již minulý týden, se chystá průvod k pomníku na hřbitově a účast na slavnosti přislíbili i dosud žijící Kopeckého praprapotomci.

A tak, zatímco naše dětské loutkové divadlo bylo po letech díky nešetrnému zacházení sousedových dětí zcela zničeno, týnské loutky a tradice Matěje Kopeckého žijí dál. Ze zkušenosti vím, že se nad pohádkovými postavami rozzáří oči i dnešních "počítačových" dětí. A to je moc dobře.

osobnosti
Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Michaela Přibová
Zuzko, děkuji moc. Početla jsem si. Zajímavý článek.
Lubomír Müller
Žít na místě "prosycené" kulturní historií, vědět o ní, všímat si jí a rozvíjet dál, to je, Zuzko, velké štěstí. Díky za to, mnohé jsem nevěděl o Týnu nad Vltavou, teď už vím. Krásné připomenutí jednoho dramatického osudu člověka, který obětoval život tlačení Thespidovy káry pro všechny, kteří mají rádi fantazii, radost, věčné dětství.....
Věra Ježková
„Už“ jsem si vzpomněla. Loutky na ruku jsou maňásci. Ale Hurvajze mám ráda pořád. S+H jsme měli i na gramodeskách.
Věra Ježková
Tak já se přiznám. Nemám ráda loutky. Jako dítě jsem měla Spejbla a Hurvínka na ruku. Ty jsem ráda měla. Když jsme byli během mých studií s táborem na výletě v Chrudimi a navštívili tamější loutkářské muzeum, zjistila jsem, že se mi tam nelíbí, a strávila jsem prohlídku na balkoně muzea sledujíc dění na náměstí.
Eva Mužíková
I já jsem patřila k těm dětem,které měly vlastní loutkové divadlo. Bylo asi metr dlouhé, necelý metr vysoké a hlavně také, jak píše Ála, mělo stahovací oponu. Jelikož jsme si pohádky vymýšlely, všechny loutky jsme neměly. Dobře si pamatuji, že hastrmany nám nahrazovaly větvičky z borovic se šiškou / hlava/. Uvázané na provázku mohly dělat výskoky, kotrmelce a jiné a jiné blbůstky. Ty byly fajn, mohly se i namáčet do vody na rozdíl od těch látkových. Díky Zuzko, přenesla jsi mne opět do dětských let.
Ilona Erika Kolář
Měli jsme doma loutkové divadlo, když byl syn malý. Jednou se nám zamotalo několik loutek do seba, byla to mravenčí práce je rozmotat. Pohádky jsem mu hrála moc ráda, hlavně jsem si je vymýšlela.
Dagmar Bartušková
Po přečtení článku také mě přenesly vzpomínky do dětství. Doma jsem měla spoustu panenek, kostek a dalších hraček, ale loutkové divadlo ne. Chodila jsem do knihovny ve městě, kde divadélko bylo, a to jsem si i s dalšími dětmi moc užila. Kašpárek mě ve školce kvůli velkému zlobení téměř každý pátek vykázal z místnosti, kde se hrálo loutkové divadlo, a já musela do kotelny. Chvíli mi to bylo lito. Vše se napravilo, když jsem se synkem pravidelně podobná divadélka navštěvovala. Divadélka a děti by měla být pořád v úzkém spojení!
Marcela Pivcová
Při čtení Zuzčina článku si samozřejmě také musím vzpomenout na naše loutkové divadlo. Už si sice nepamatuji, které pohádky jsme společně hrávaly, ale vím, že jsme si vždy s loutkami podle potřeby dovedly poradit. Zelený Vodník hrál draka, selce jsme sejmuly šátek a byla z ní třeba Mařenka, princ měl i koně z dřevěných korálí a další dámy zahrály celuloidové panenky. Ty se však nedaly jako loutky vodit, a tak se občas na zámku nebo v lese objevila ruka jedné z nás, která je přemísťovala... Škoda, že naše divadlo tak neslavně zaniklo!
ivana kosťunová
Slavnosti asi už proběhly, muselo to být velkolepé. Na rodinu Kopeckých jsem narazila při svém pátrání v rodokmenu našich předků. Rodina mé babičky z matčiny strany jezdila po poutích s kolotočem a střelnicí - byli kolotočáři. Pohybovali se po nynějším Královehradeckém a Pardubickém kraji a při těch štacích se občas setkávali s rodinou Kopeckých, ale to musela být už několikátá generace slavného Matěje Kopeckého. Jako malá holka jsem slýchávala babičku o nich vypravovat, prý se i vzájemně navštěvovaly a paní Kopecká prý měla moc ráda makové rohlíčky. ( něco na způsob Bratislavských). Že já jsem tenkrát lépe neposlouchala !
Alena Tollarová
Také jsme takové loutkové divadlélko měli, nejvíc se mi líbilo, že se mu dala stahovat opona. Dost mě mrzí, že je pryč. Ale s dětmi chodím na loutkové Sváťovo dividlo pravidelně a klasické pohádky jako Koblížek nebo Smolíček atd. zabírají stále. Kašpárek (a taky čertík) je u každého představení, takže tradice Matěje Kopeckého žije.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.