Nemám auto, neřídím. Je to problém?
Ilustrační foto: ingimage.com

Nemám auto, neřídím. Je to problém?

21. 7. 2017

Celý život nepotřebovaly řídit auto. Vozil je partner. Když ovdověly, mají problém. Takových žen je mnoho. Dnešní seniorky jsou poslední generací žen, ve které nebylo běžné být řidičkou.

Osmasedmdesátiletá Eva nedávno ovdověla. Její muž zemřel náhle na infarkt, byl stejně starý jako ona, žili spolu téměř padesát let. Ona se starala o domácnost, o zahradu na chalupě, ráda vařila. On měl pod palcem finance, placení účtů, ještě po sedmdesátce si přivydělával jako překladatel. „Jiří byl vždy muž, hlava rodiny, zkrátka chlap, kterého mi kamarádky záviděly. Byl trochu panovačný. Byla jsem zvyklá, že rozhoduje o všem. Kdy a kam se pojede na dovolenou, co se koupí a co ne. Vyhovovalo mi to, byl na něj spoleh. Ale co bylo hlavní, řídil auto. Já ne. Bylo to symbolické vyjádření našeho způsobu soužití. On řídil, já se vezla,“ vypráví.

Po jeho smrti jí zůstal byt v Ostravě, chalupa v Beskydech, něco málo úspor a deset let staré auto. A velké starosti. Nemá řidičák. Auto je jí k ničemu. Jenže se nemá jak dostat na milovanou chalupu. Autobus od ní stojí daleko, s taškami s nákupem k ní od zastávky dojít pěšky nezvládne. Nemá si ani jak zajet do supermarketu na větší nákup, jak byla zvyklá. „Najednou je pro mě problém přinést domů větší balení pracího prášku. Byla jsem zvyklá nakupovat úsporně, větší balení, ve slevách. Vždy jsme jeli na nákup autem a pak měli klid. Teď tahám tašky každý den a stále mi něco chybí. Chalupa chátrá, nemám k ní jak dojet. Auto je mi k ničemu. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi jednou tak vymstí to, že jsem si neudělala řidičák, i když mě k tomu dcera stále nabádala,“ vypráví Eva. Její dcera žije v Praze, takže je odkázána sama na sebe.

Podobných případů je hodně. „Jedná se zřejmě o poslední generaci žen, pro které nebylo naprosto běžné řídit auto, jako je tomu pro současné mladé ženy,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová, která se zabývá psychickými problémy seniorů. „Dnešní ženy mladého a středního věku jsou mnohem více samostatné, méně závislé na mužích. Řízení auta je pro většinu samozřejmostí, v mnoha rodinách jsou dvě auta a ženy jsou zručné řidičky. V seniorském věku už nebudou mít takový problém, jaký nyní řeší jejich matky, které byly mnohem více závislé na mužích,“ míní.

Ano, když byly mladí lidé v dnešním seniorském věku, neexistovalo, že by v rodině byly dvě i více aut. „Zírám, když vidím, jak je dnes pro mladé řízení auta běžné,“ říká sedmdesátiletá Elena z Opavy. „Syn má auto, jeho žena má další auto, nedávno pořídili postarší vůz i devatenáctileté vnučce. Udělala si řidičák a hned dostala autíčko. Na jedné straně jsem to brala jako zbytečný přepych, na straně druhé mi dochází, že tyhle mladé ženy se jednou nedostanou do stejné situace jako já, která řídit neumím. Řidičák jsem si sice udělala, ale manžel mi auto stejně nikdy nepůjčil. Svou milovnou škodovku si tak opečovával, že by nesnesl, abych mu s ní někam vyjela. Za našich mladých let bylo auto něco luxusního, byť šlo o obyčejnou škodovku. Dnešní mladí lidé auto berou jako běžnou spotřební věc. Půjčí si na něj, pak ho prodají a zase si půjčí na další,“ vypráví Elena, která je rovněž neřídící vdovou. Jednou z těch, která tak trochu závidí dnešním mladým ženám, že jsou mnohem méně závislé na partnerech.

Má pravdu. Jen si vzpomeňme, jak muži, kteří jsou nyní v seniorském věku, svá autíčka milovali, starali se o ně, dopřávali jim teplo a péči v garážích. „Můj žigulík byl můj miláček a miláček se nepůjčuje,“ říká se smíchem třiasedmdesátiletý Stanislav. „Při představě, že ho žena někde odře, jsem šílel. Nepůjčoval jsem jí ho, stejně neměla kam jezdit. Tehdy ženy nejezdily na velké nákupy, nebyly supermarkety. S naším žlutým žigulíčkem jsme jezdili jen na výlety, na návštěvy k příbuzných, třikrát jsme si vyrazili do Maďarska. Ale nebylo běžné stále někam popojíždět po městě, jako to lidé dělají dnes,“ vzpomíná.

Ve vyšším věku je pro většinu lidí hodně obtížné si řidičský průkaz udělat. A ti, kteří ho z mládí mají, ale řadu let neřídili, často mají problém vyjet do současného velkého provozu, na který nejsou zvyklí. Zkrátka, taková zdánlivá maličkost, nad kterou člověk celý život nepřemýšlel, se ve vyšším věku může stát pořádným problémem. Ještě že existují případy jako je ten následující. V jednom ostravském činžáku žije pět vdov. Postupně ovdověly a stejný osud z těchto sousedek vytvořil kamarádky. Pomáhají si navzájem různými způsoby. Jen jedna z nich řídí auto. A tak vozí ty ostatní na velké nákupy, dělají si sem tam víkendy na chatě další z nich. Letos o prázdninách se chystají na pár dnů na jižní Moravu. Skládají se na benzín, na opravy auta, zkrátka hýčkají si ho, protože je jim jasné, že bez něj by měly život složitější.

ovdovění řidiči
Hodnocení:
(4 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Regina Hradecká
Rarita bych mohla být spíše já. Řidičské oprávnění jsem získala skoro v 62 letech. Dostala jsem se do podobné situace jako Eva z článku. Při odchodu do důchodu ovdověla, zbylo starší auto, chalupa sice blízko, ale o víkendu tam nejezdí autobus, dopravit tam cokoliv autobusem nepředstavitelná zátěž. Nebýt dobré duše, která mi promluvila do duše a přesvědčila, abych se pokusila udělat řidičák a pak hlavně klidný instruktor, který se mnou měl trpělivost, byla bych dnes odkázána jen na autobusy. Jízdy mi dělaly dost starost, ale přece jen se zadařilo. Jsem ráda, že si dojedu za maminou, není potřeba ji stresovat, že mi jede autobus, mohu v klidu počkat, až si vše ujasní a rozhodne. Na chalupu jedu když mi vyhde čas. Odvezu si tam nákup, vše co je sebou potřeba, také kytičky, které mi tam dělají společnost a radost. Nákup si občas dovezu také, jen pak vynosit do patra je zase na mne, ale i tak je výhoda být trochu nezávislá.
Jana Voborníková
Dobrý den, hrůzou mi vstávají vlasy na hlavě, když někdo přesvědčuje paní, které je 78 let, aby si sedla za volant, když celý život neřídila. Taková řidička není nebezpečná jen sobě, ale především svému okolí. Má pomalé reakce, bojí se a v krizové situaci zazmatkuje a je malér hotový. Spíš bych hledala jiné cesty. Na chalupu jede autobus nebo vlak. Pokud ne, tak holt se nebude jezdit tak často. Nebo si připustí, že člověk nemůže mít všechno a chalupy se vzdá. Nákup dnes hlavně ve větším městě dovezou až domů, to není problém. Také terénní pečovatelská služba hodně s běžnými věcmi pomůže.
Dagmar Tatoušková
Řidáčk jsem si udělala dosti pozdě v 35 letech, ale manžel mi autíčko stejně nechtěl půjčovat, takže po ovdovnění v 38 letech nic jiného nezbývalo než zasednout za volant ... ale bylo to príma...být nezávislá... před pár lety jsem však své autíčko - felicii věnovala dceři za diplom z VŠ... nicméně mi syn daroval k vánocům starší chraysler, o kterém tvrdí, že když to nabourám tak mám rychle utéct a nechat ho tam... i tak mi dělalo potíže znovu po letech usednout za volant a to to má automat ... říkám tomu šlapací autíčko ... na chatičku se sice dopravím ale do provozu v Praze se již tak neodvažuji jako dříve... i když ráda to zase zkouším ... zatím úspěšně...
Hana Čížková
Řidičák nemám a ani můj muž ho neměl.I kdybych ho měla ,na provoz auta bylo nebylo peněz.Celý život musela stačit veřejná doprava a to i na chalupu.Muž zemřel když mě bylo 46 let a všeho jsem se zbavila z pudu sebezáchovy.Koupila jsem si malý byt a jezdila na krásné dovolené .Nákupy v Praze obstará TESCO nebo ROHLÍK a jinak taxi.Bez auta se dá lehko ve městě žít.
Naděžda Špásová
Řidičák nemám a určitě si ho dělat nebudu. Zatím se nechám vozit a co bude v budoucnu, budu řešit, až to nastane. I seniorky si umí poradit, už nejsme bezradné puťky.
Jiří Nikliborc
Dobrý den,jsem z Rychvaldu u Karviné u nás zřídil městský úřad seniortaxi,který vozí seniory k lékařina na nákupy za 10Kč zbytek přispívá městský úřad už několik let,postupně se přidávají i okolní města a všichni si to pochvalují domluví se na určitou hodinu,aby se taxi využil co nejvíce,zkuste to i u Vás.
Jarmila Komberec Jakubcová
Jinak mít více aut v rodině je dnes běžné a skoro i samozřejmé.Moje rodina má dokonce 4.Prostě každý máme svoje. Naštěstí máme dost parkovacích míst a nezabíráme místo v ulici.
Jarmila Komberec Jakubcová
Protože bydlím v okrajové části Plzně kde MHD jezdí sporadicky jezdím denně do své kanceláře v centru svým autem.Bez něho bych byla jako bez ruky.Tahat nákupy do kopce si neumím představit.Doufám, že budu moci ještě jezdit mnoho let.Chodím na pravidelné lékař.prohlídky jednou za 2 roky a zatím řídím bez nehod. Moje jedna kamarádka jezdí i ve svých 85letech a v loni si dokonce koupila nové auto. Na vesnici kde bydlí se k tomu zvedla lna závisti a pomluv.V místní hospodě řešili chlapi proč tak stará babka má auto a jak vůbec je možné že má i řidičák.
Věra Ježková
Řidičák nemám. Dlouhá léta jsem ho nepotřebovala. Když začalo být aktuální, že partner za pár let nebude moci řídit, zkusila jsem to. A dopadlo to tak, jak jsem předpokládala. Bylo mi přes padesát, hlava už si hůř pamatovala. Nemám zrovna dobrou koordinaci pohybů a hlavně – mám orientační nesmysl. Říkám, že jsem se nenarodila pro to, abych řídila. Považuji to za svůj hendikep, ale nic s tím nenadělám. S partnerem jezdíme vlakem, autobusem nebo nás vozí jeho děti.
Dagmar Bartušková
Řidičák jsem dávno pověsla na hřebík. Nechávám se ráda vozit. Ta paní z Ostravy, o které píšete, by se neměla litovat, ale začít jednat. Prodat chalupu, vzdyť co by tam sama chtěla dělat? Prodat auto. Velká balení pracích prášků vyměnit za malá, ta bývají take v akci - i když nechápu, nač dál šetřit, vždyť pobírá ještě vdovský důchod a má našetřeno. A denodenní tahání tašek, co může, proboha, pořád kupovat? A dcera bydlí "až" v Praze. Co mají říkat ti, kteří chalupou ani autem nedisponují, ziji z jednoho důchodu a jejich potomci pracují v cizině, tak jako moji mladí, které vidím pouze pár dní v roce. Hlavně, že se na ně člověk může spolehnout, což asi u dcery dotyčné nelze. Možností, jak začít jinak je dost. Hlavně nefňukat!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA