Příběh z mládí

Až dnes jsem náhodně objevil tento Váš článek, když jste se vyjádřil v diskuzi o češtině. Moc se mi líbí, neboť mám zážitky velmi podobné, jen se mi podařilo vycestovat do studentského pracovního tábora o rok dříve bez problémů. Ovšem na druhou stranu jsme tam prožívali okupaci Československa v srpnu 1968 a těžké dilema, co dál. Někdy o tom také napíšu článek.

Ještě jsem si vzpomněl na takovou humornou příhodu z onoho pobytu v Mineheadu. Kromě Finky Tjuliki tam byla ještě její kamarádka Tertü a dva kluci - Finové. A ti nás naučili, jak se finsky řekne Ahoj. Když jsme to pak druhý den ráno děvčatům řekli, házela po nás nádobí a velmi se zlobila. Až později jsme zjistili, co to slovo znamená - jistou část dívčího těla...

Můj bývalý manžel dokonce kvůli brigádě v Anglii v roce 1969 neudělal v termínu maturitu, hned po písemkách odjel a ústní děla až v září po návratu. Byl tam na jahodových plantážích a rád o tom mluvil. Já byla v té době ještě na takové výlety "zajíc".

Dovolím si ještě dodat, že do Mineheadu, o kterém v článku mluvím, se lze pohodlně podívat přes GoogleEarth, je tam krásně vidět letecký snímek obrovského rekreačního areálu Butlin's, s použitím StreetView si lze prohlédnout i to krásné městečko (je skoro stejné, jako tehdy).

Velmi zajímavý článek, který mně vrátil do doby dávno minulé. Znvu si uvědomuji jaké štěstí mně potkalo, že mohu žít ve svobodné zemi bez "doložek" či dalších komunistických vymožeností. Vždy jsem toužila mít cestovní pas se kterým budu moci cestovat bez omezování. Moc si to užívám a jsem ráda, že dnešní mladí lidé to znají jen z vyprávění.

Studovala jsem angličtinu a všichni z ročníku jsme se chystali vyjet do Británie jako au pair. Nevím, jestli to bylo podle abecedy, ale tři už jsme to nestihli. Všichni, co tam byli, zůstali. Jsem docela ráda, nechtěla bych emigrovat, mám tu příliš hluboko zapuštěné kořeny.

Byla jsem v té době také v Londýně od října 1968, ale jako absolventka VŠE s manželem a pracovala jako programátorka u iCL. Před Vánoci v r. 1969 jsem se po zrušení výjezdních doložek vrátila domů právě kvůli rodičům. Měla jsem hrůzu z toho, co by se jim stalo a také nepřijatelný pocit, že bych mohla cestovat všude po světě, ale ne domů.

Ano, v mládí nás lákalo dobrodružství. Manipulace byla ale hrozná.

Tu dobu samozřejmě pamatuju. Nebyla jsem nikdy hrdina, takže jsem žila a žiju obyčejný život. Vlastně po škole jsem pracovala několik let na Barrandově, což bylo docela zajímavé. Váš příspěvek je trochu delší, ale čtivý a poutavý.

Měla jsem o trochu staršího kamaráda, který takhle vyjel na práci do Británie. Jeho teta byla navíc Angličanka, která si vzala čs. letce. Vrátil se a pak toho hodně litoval. Já jsem studovala němčinu a v normalizaci jsem si za špatných okolností několikrát říkala, že jsem měla vycestovat v 68 do Německa. Jenže jsem byla ještě taková hodně nesmělá. Později jsem toho ale už nikdy nelitovala, tím spíš, že už se mohlo cestovat. Díky za hezké vyprávění, které mi připomnělo tu dobu.