Chtěl bych vyprávět příběh ze svých mladých let, který se mi skutečně stal, není na něm ani "ň" vymyšleno. Pravda, po letech (zejména oněch osmačtyřiceti) člověk některé věci hodnotí jinak, pod "tíhou" životních zkušeností - jedny se zdají nepodstatné až směšné, jiné však přetrvávají a naopak dostávají příchuť něčeho zvláštního, jedinečného, co jiní nezažili. Možná, že je to i tento můj příběh. Ostatně - posuďte sami...
V roce 1969, někdy v květnu, kdy nám končil první ročník na Vysoké škole ekonomické v Praze, přišel můj kolega a kamarád Martin Štefek z Karlína, jestli bych nejel do Anglie na prázdninovou brigádu. Byl jsem tou myšlenkou nadšen. Angličtinu jsem tenkrát miloval a uměl jsem ji lépe než Martin (začal jsem s ní ve svých deseti letech v televizním kursu s Mrs. Šebesťákovou a nikdy jsem se ji učit nepřestal...). Brigádu organizoval tehdejší Studentský podnik, který vedl nějaký Pepík Motyčka, mimochodem čerstvý absolvent naší školy.
Na brigádu k firmě Butlin's v Mineheadu v hrabství Sommerset mělo jet asi 1200 studentů. Zaplatili jsme si lístek na vlak (zpáteční jízdenka stála cca 600 korun), pas, vízum a pracovní povolení stálo dohromady asi 200 korun. Všechno zařizoval Motyčka, dokonce osobně a na místě sjednal pobyt studentů v Anglii. Připravovali jsme se na cestu, která se měla uskutečnit hned na začátku července, když tu náhle na konci června slyším ve zprávách v rádiu, že "vláda rozhodla výjezd československých studentů do Velké Británie zastavit, protože pracovní podmínky tam by byly pro socialistické studenty nedůstojné!" Výstřižek z tehdejších novin ještě mám (viz obrázek). Všichni jsme ztuhli a nechtěli tomu věřit.
Sedli jsme s Martinem na tramvaj a jeli za Motyčkou do sídla Studentského podniku v Ostrovní ulici. Byl tam, bledý jak stěna a říkal: "Kluci, je to v pr..... Vzali mi všechny pasy, jízdenky, pracovní povolení..." Zničehonic dodal: "Ale protože se mi všechny nevešly do těch dvou kufrů, co mi policajti odnesli, mám jich ještě pár v téhle aktovce. Jestli máte kliku, budete tam." Zkrátím to: byli jsme tam! Nejdřív našel Martina, pak mě. Dal nám to a řekl: "Hele, vlakem nejezděte, protože jsem nestačil vyřídit průjezdní víza přes Německo a Belgii. Zkuste letadlo. A nikde o mně nemluvte!"
Jel jsem ještě rychle (stopem) domů do Hradce pro věci, řekl jsem to našim - nebyli nadšeni, ale ani proti. Zpátky jsem jel taky stopem a dostal jsem se šťastně do Karlína k Martinovi. Jeho tatínek, kterému už tehdy bylo asi 69 roků, byl před válkou reprezentantem ČSA v Londýně. A Martin před tím, než ho vzali na vysokou, pracoval rok na pražském letišti v zavazadlové pokladně. Pan Štefek nám řekl: "Kluci, tady máte každý jednu libru, je sice z roku 1947, už neplatí, ale zkuste to. Běžte na letiště, třeba někdo nepřijde k odletu a vezmou vás." Bylo to napínavé. Stačili jsme si v Praze ještě v Čedoku koupit lístky na vlak z Londýna do Mineheadu (měli jsme platné pasy a víza, tak nám museli lístky prodat; stály každý - zpáteční - asi 119 Kčs).
Druhý den ráno jsme jeli na letiště. Odlet do Londýna byl v 9:30. V 9:15 hlásili, že letadlo je připraveno k odletu, ať se poslední cestující hlásí u celního odbavení. V tom za námi přiletěla holka ze zavazadlové pokladny, se kterou se Martin znal a u které se stavil hned ráno, když jsme tam přišli. Říkala: "Kluci, fofr, dva lidi nepřišli k odletu." Tak jsme odletěli a vrátili se až na konci září, abychom stihli zápis do druhého ročníku VŠE. Mimochodem - ta libra z roku 1947 platila, bez řečí nám ji ve směnárně na letišti Heathrow vyměnili za novou. Jinak bychom neměli tehdejších 6 pencí na autobus z terminálu British Airways (kam jsme se dostali patrovým autobusem "zdarma" - v rámci ceny letenky) na Victoria Station, odkud jel vlak do Mineheadu. A to by pěšky byla pěkná štreka!
Ještě jedna malá příhoda: když jsme přišli na nádraží, nalezli jsme ten správný vlak na velkoplošné informační tabuli a dozvěděli se, že odjíždí zhruba za čtvrt hodiny z 19. nástupiště. Šli jsme tam, vlak tam skutečně stál, ale měli jsme trochu pochybnosti, abychom se nespletli, tak jsme se zeptali mašinfíry, který si na motorové lokomotivě zvenku leštil okna. Seskočil a začal nám cosi vysvětlovat svým cockney. Nerozuměli jsme mu ani slovo. Tak jsme se šli raději ještě zeptat do Informací. Ano, byl to ten vlak, ale mezitím odjel. Další jel za 6 hodin. Ještě že jsme měli každý těch 19,5 šilinku, takže jsme si mohli koupit nějaké jídlo a pití. Dnes bychom to asi za ty peníze už nepořídili...
V Anglii to bylo zajímavé, užili jsme si všeho možného (i toho, co jsme doma neznali). Pracovali jsme v kuchyni jedné plážové restaurace jako tzv. grill-cooks, při odchodu jsme na dosaženou kvalifikaci dostali dokonce certifikát "Skilled Grill-Cook"! Jezdili jsme stopem na výlety, koupali se v moři (celé to léto bylo fantastické teplo), popíjeli cider (byl levný, ale hrozný, hlavně potom ráno...), najedli jsme se (při práci a legálně!) kvalitního jídla, co se do nás vešlo (přesto jsem přijel domů a měl při svých 177 cm 64 kg!), vydělali jsme si každý za ty tři měsíce asi 200 liber (ovšem vč. tzv. part-times, tj. přesčasů), což byly tehdy velké peníze! Bylo nám dvacet, chodili jsme tam s děvčaty (já s Jacqui Charters z Nového Zélandu, Martin s jednou Finkou, jmenovala se Tjuliki), takže jsme se naučili i výrazům, které ve slovníku nejsou. Bylo to fajn.
O tom čase, který jsme zakončili týdenním pobytem v Londýně a jeho důkladnou prohlídkou, by se dalo psát hodiny a hodiny. To nebudu. Snad jen zmíním okamžik, kdy jsme nastupovali do vlaku zpátky na Londýn a jeden kolega, který tam zůstal, nám říkal: "Kluci, vykašlete se nato, zůstaňte tady." Zatrnulo mi a řekl jsem: "To ne, víš, co by se stalo našim?" A jeli jsme. Dobře, že tak, i když jsme mohli zůstat a po převratu (za dvacet let!) přijet prachatí a chytří jako rádio (právě jako ten kluk, co nám to říkal).
V Londýně, kde jsme týden bydleli v jakémsi zcela náhodně objeveném penzionu (oni tomu říkají Rooms to Let), jsem měl zážitek, který se mi později vymstil: v přízemí toho domu blízko centra byla samoobsluha a tam jsme si kupovali jídlo (no, jídlo...jednu colu a bochník chleba, abychom ušetřili). A najednou jsem slyšel, jak mladinká (tj. v našem věku) pokladní volá dozadu do skladu něco česky. A tak jsem u kasy začal mluvit taky česky. Holka byla u vytržení, hned nás zavedla do skladu, resp. kanceláře, ke svému otci. Tam jsme byli velmi vlídně přijati, popovídali si, dostali najíst a na památku propisovačku. Až později jsem si všiml, že na té propisovačce je napsáno Kuttelwascher nebo tak nějak. Přiznám se, že mi to nic neříkalo. Když mě pak na vojně, po dalších čtyřech letech, prověřovala kontrarozvědka, zda mohu přijít do styku se státním tajemstvím (potřebovali mě, protože jsem jako jediný u útvaru uměl těsnopis a psát všemi deseti na stroji), ptal se mě kontráš kapitán Jadrníček, co jsem dělal u Kuttelwaschera v Londýně. Jak se to dozvěděli, dodnes netuším...V r. 1990 jsem zjistil, že jsem to měl i v osobním spise.
Tož tak...i takové to bylo v mládí.
Soutěžní příspěvek - Sledujete magazín i60 delší dobu, ale ještě jste neměli odvahu či příležitost zapojit se aktivně do dění na tomto portálu? Pak oslovujeme právě vás! Buďte aktivní a vyhrajte velkokapacitní flashdisky či přímo tablet Lenovo! Více informací o "Soutěži pro nováčky" včetně jejích pravidel najdete na tomto místě.
