V pasti vzpomínek

Lubomíre, nevím, zda činím dobře, ale já se narozdíl od Vás a mnoha jiných, zpátky nevracím. Snad jsem si z běhu života vytvořila řadu uzavřených- někdy okamžiků, někdy celých dlouhých let. Na cestě přede mnou není ve mně obava ze změn, které za tu dobu nastaly, není v mé mysli strach, kdo nebo co by na mne ve znova otevřené komnatě čekal... - prostě na místa, která patřila k mému mládí, už já nepatřím. Proto ani, až na nějakou výjimku, nenavštěvuji setkání spolužáků, školy, kam jsem chodila jako žákyně, jako studentka, nebo kde jsem učila. Snad mi nějaký pomyslný svazek klíčů k těmto komnatám kdysi kdesi z kapsy vypadl a je definitivně pryč.

Kdysi jsem zde uveřejnila vyprávění "Po padesáti letech u nás doma". Vylíčila jsem svou dlouholetou touhu podívat se do bytu v městě mého dětství, odkud jsem byla díky rozhodnutí naší maminky v necelých 14 letech odstěhována. Za pomoci bývalé spolužačky jsem tu návštěvu u starých lidí, kteří se tam tehdy coby mladí manželé nastěhovali po nás, během školního srazu se spolužáky uskutečnila a tím celý "příběh" v sobě uzavřela. Ráda se čas od času vracím na místa spojená s určitým obdobím mého života, ale bez nostalgie, spíš jen jako stará známá. Mám svůj život a právě tak mají svůj život města, budovy, řeky a další. Měníme se a můžeme se na sebe přece beze smutku navzájem usmát a popřát si krásný další běh smysluplným časem.

Hezké . Staré školy byly takové majestátní budovy. Na venkově z nich často bývají místní úřady , ale ztratily tvář, jsou mlčenlivé.

Krásně napsané. U mne vzpomínkový optimismus nefunguje. Nevím, čím to je, ale začnu-li vzpomínat, vybavují se mi zpravidla události nepříjemné. Také jsem udělala již nejednu zkušenost, že člověk se nemá vracet. Bylo to zpravidla zklamání.

Nikdy nevstoupíš do stejné řeky. Všechno plyne ... Vracíme-li se, pak vždy jen do budoucnosti, přestože existuje jen přítomnost. :-)