Povídky z letiště

Milé dámy,vážená paní Zuzanko a paní Ivanko,zřejmě jsem zapomněl zdůraznit,že to byl nezapomenutelný zážitek ne právě v pozitivním smyslu,spíše ironicky,ve skutečnosti to nepochybně bylo ještě horší,než obě uvádíte,my jsme do těchto akcí byli všichni nahnáni povinně,aniž jsme o to kdo stál,jako dnes si vzpomínám,že za mnou asi dva roky po nástupu k pluku přišel jeden vysoký důstojník pluku a oznámil mi,že pokud nevstoupím tam,kde byli u letectva již všichni,tak že se žádný z našich synů nedostane ani na střední školu. Dnes se za to své tehdejší rozhodnutí stydím,ale naši kluci dodnes neví,jak zbabělý jejich táta tehdy byl.Nemůže mi být omluvou,že v podobné situaci se ocitly statisíce našich lidí.

Pro mě je zajímavé, co jste vylíčil, protože jsem o sovětské posádce v Milovicích vlastně nikdy nic konkrétního neslyšela. Ale zato si vzpomínám, jak to bylo obdobně v NDR. V Brandenburgu, kde jsem byla v r. 1980 a 1984 na kurzu zahraničních učitelů němčiny, byli také Rusové, celé veliké sídliště, kam se, kupodivu, asi narozdíl od objektu kasáren, vstoupit smělo. Tam žily rodiny důstojníků jako ve vlastním městě, všude ruština, ruské luxusní obchody se západním zbožím. Šel třeba důstojník a za ním několik kroků jeho "pucflek", který mu nesl tašky s nákupem. Kdysi jsem byla v černomořském středisku Soči a viděla jsem, že pro místní tam byla všude bída. Tihle v NDR se roztahovali jak panstvo. Za čí peníze žili, nevím.