Návštěva u sovětských přátel
nezapomenutelný zážitek :
Tak, jako bývalo zvykem, že se několikrát za rok prováděla tzv. mezinárodní „trenýrovka“ leteckých útvarů, organizovalo velení čs. vojenského letectva také tzv.„družbu“, což bylo setkání pilotů a techniků (samozřejmě pod bedlivým dohledem stranických předáků a kontrášů pluku) s našimi sovětskými bratry ve zbrani.
Jednou v létě se to konalo na „sovětském“ letišti v Hradčanech u Mimoně. Ráno k nám přiletěly dvě ˝nákladní˝ IL-14, ale pro ˝horních 10″ ze štábu a velení pluku (ono se jich tam nacpalo minimálně 30!) jedna osobní a pomalu a líně nás přepravily na bratrské letiště do Hradčan. Tam jsme se ani nestačili rozkoukat po stojánkách a už nás všechny, tedy ze všech tří čtrnáctek, naháněli do připravené AN-12. Dokud jsme nevkročili na výsostnou „půdu“ SSSR, mysleli jsme si, že je to mimořádná akce v rámci družebního setkání. Ale omyl, v útrobách obrovského trupu, nikoli nepodobnému prostorné tělocvičně, už bylo nejen asi čtyřicet sovětských uniforem, ale i mnoho civilistů a dokonce, světe div se, spousta dětí se školními brašnami na zádech.
Stále nám to nikomu nebylo jasné, protože velká Andula nahodila motory, teprve potom zvedla mohutná zadní vrata, jimiž jsme tam všichni napochodovali, a začala pojíždět. Ne ovšem nadlouho. Po chvíli zastavila a opětně otevřenými zadními vraty (sklopnou plošinou) nabrala několik dobíhajících školáků. To se opakovalo ještě dvakrát, takže poslední „Ivánkové“ naskakovali ze služebních volh a moskvičů svých otců, sovětských důstojníků, do Anduly skoro až u dráhy. Postupně jsme se za řevu motorů startujícího drobečka, na jehož palubě bylo nejméně 230 lidí a ještě se tam mohl hrát Davis cup, dovídali, že to nebude vyhlídkový let nad Máchovým jezerem a Bezdězem, ale návštěva druhé sovětské letecké posádky v Milovicích. Piloti nás chtěli přesvědčit, že „to“ mají v rukách a brousili to skutečně jako kopírka, takže jsme ve středověku na vrchu vybudovaný Bezděz míjeli doslova se jen mihnout na levoboku prakticky ve stejné výškové hladině..
V Milovicích to bylo opravdu překvapivé. Po přistání na nás všechny čekalo několik (šest) autobusů. Děti odjely jedním do školy, takže jsme konečně pochopili, že tomu tak je dnes a denně, a tuny leteckého benzinu polykající antonov byl vlastně létajícím schullbusem. Nás, sovětské komandíry a civilisty, kteří si zaletěli nakoupit do milovické army, odvezli také do vojenského městečka. Všechny fámy o tom, že v bytovkách nemají vojáci z povolání, byt’ i vyšší šajby, za okny záclony,,se skutečně záhy potvrdily. Sice za některými téměř neprůhlednými okny byly nalepené dvojstránky několik let starých sovětských novin, a to „protože jednou pro vždy“, (vlastně na věčné časy, aby bylo historii učiněno zadost) , mnohá okna byla jenom „neprůhledná“. Ale protože z některých vykukovaly zvědavé nebo na sebe navzájem pokřikující báryšny, nebylo pravděpodobné, že by byly bytovky neobydlené. Pravdou je, že v místním magazinu se dalo levně koupit mnoho pro nás tehdy nedostupných věcí, jako např. elektrické holicí strojky, použitelné sice jen do prvého otupení planžet, což obnášelo dle tvrdosti vousů 4-5 holení, ale např. tranzistorové rádio RIGA v dřevěném provedení (myslím schránku), které na devět monočlánků hrálo možná týden i déle. Následovala exkurze po stojánkách, kde měli mimo MiGů už i letku sůček (SU). Okolo poledne nás spolu s dětmi, kterým už skončilo vyučování, nebo nebyly po škole, zase andulou přetáhli do Hradčan na oběd a pohoštění.
Oběd byl opravdu bohatý a pestrý, v pohádkách se to nazývá prohnutými stoly. Borščem počínaje, různými masy, včetně zvěřiny konče. Nakonec proč ne, v okolních lesích se prý často v noci střílelo o sto šest a málokdy to byly, myslím, noční střelby za opušfák. A občerstvení? To předčilo všechna naše očekávání. Samovary hučely jako piliňáky, ale jejich specialita, vodka stoličnaja, tak to je kapitola sama pro sebe. Přesto, že byly na stolech plné mísy různých dobrot, byly tam i mísy s nádhernými jablky. Z „našich“ si jich nikdo nevšímal, hlavně že pořád znělo připíjení vodkou „na zdarovie“ z tradičních stakanů. Aby mladší generace porozuměla, tak to byly sklenky obsahově i tvarem velmi podobné našim dřívějším skleničkám od hořčice na dvě deci. Ale já jsem si naštěstí záhy všiml, že Sověti po každém stakanu zajedli jedno jablko. Oni příliš dobře věděli, co a proč to dělají. A tak jsem se v duchu zásad strany a vlády přidal. Zatímco moji kolegové,,hlavně ti z velení pluku, byly za pár chvil zlití jak carští důstojníci, Rusové byli úplně v pohodě. Mně se dostalo mimořádného uznání od jednoho asi dost vysokého komandíra, když ke mně od protějšího stolu přišel a povídá: „Továryšč, ty malaďoc, ty očeň charašo smatrel počemu my kušájem jábloka, ty pajďoš damoj bez prabljemov a rovno.“
A taky, že jo, protože nevím, jak se řešila ta osobní Il-14 s reprezentanty pluku, ale v obou našich nákladních „chybělo“ asi deset mobilních WC. Takže situace s ohledem na hodnostní a funkční postavení, nebo složení cestujících ve všech čtrnáctkách vypadala tak, že „všichni blili, jenom pan starosta tiše zvracel“. A já jsem byl opravdu moc rád, že jsem díky ruským jablkům byl opravdu jen neznatelně společensky unavený.Tolik k družebnímu setkání. Takže zase něco ze vzpomínek na letiště až příště…
