Vlakvedoucí Jaroslav Barnabáš má štěstí. Povolání je zároveň jeho koníčkem. Komupak se tohle podaří? Jarda je železničář tělem i duší. Doma vlastní i modelovou železnici. Aby toho nebylo dost, jezdí s fotoaparátem a fotografuje lokomotivy. Také bývá viděn v historické uniformě jako figurant při nostalgických jízdách. Teď stojí u otevřeného okna na chodbičce, sem tam i něco vyfotí. Jede asi někam lovit snímky.
Právě pozoruje dění na sousední koleji dvukolejné trati. Před vjezdovým návěstidlem stanice Rohožník zahlédne stát osamělý vagon se štěrkem. ,,Asi nějaká výluka.“ Vůz je řádně podložen. Následuje oblouk, ale co to? Na zastávce stojí osobní vlak na téže koleji! Jarda vytřeští oči a zakřičí: ,,To je přece vjezd do obsazeného oddílu! Nehoda!“
Ve stanici Bobrovice vyběhne z vlaku. Jako šílený letí do dopravní kanceláře.Vzrušeně volá: ,,Na trati stojí vagón! Proboha, bude hromada!“
Přivítá jej klidný výraz obličeje výpravčího Marchy. Starý praktik jenom nevzrušeně utrousí: ,,Ty už Jardo z tý dráhy blbneš. Vidíš vagony, tam kde nejsou. Zabrzdi, nebo objevíš vagon i v ložnici vedle své manželky. Trať je přece volná!“
Jarda běží před staniční budovu. V hlavě má zmatek. Přece nemá vidiny! Dobré dvě minuty pak nechá téct ledovou vodu ze staničního vodovodu na rozpálenou hlavu. Pak usedá na lavičku, hlavu ve dlaních. Netuší, co se odehrálo před několika minutami.
Vojáček vezl do stanice Rohožník za malým lokotraktorkem dva vagóny štěrku. Na stoupání začal lokotraktorek hrabat, až zastavil úplně. Vojína napadlo jeden ze dvou vagónů vyvěsit. To by nebyla žádná hloupost, kdyby ovšem nechal na odstaveném voze koncovky. On je převěsil a dorazil do cíle. Signalista viděl koncovky a zablokoval. Dal za vlakem elektrickou odhlášku! Jakmile se pak doprovod dožadoval návratu na trať pro ten druhý vagon, nastal nevídaný šrumec. Osobní vlak vjel mezitím do obsazeného oddílu! Nehoda!
Výpravčí Marcha v Bobrovicích neztratil hlavu. Využil toho, že na zastávce je zároveň závorářské stanoviště. Odehrál se tento rozhovor: ,,Pane Berka, jakmile zastaví osobák, řekněte strojvedoucímu, že na trati je překážka. Odjet může, až dám souhlas!“ Stalo se. Po deseti minutách osobák odjel. Překážka byla v oblouku, takže ji strojvedoucí neviděl. Pouze čtyři lidé byli do celé akce zasvěceni. Oba výpravčí, signalista a ten voják.
Starý kliďas Marcha sedí v dopravní kanceláři a uvažuje. Nebude to rozmazávat. Nic se nestalo. Domluví se s kolegou z Rohožníka. Signalista je prý spolehlivý. Kdyby se někdo vzrušoval nad zpožděním osobáku, učiníme hrdinu z toho vojáka. Odstranil překážku na trati a možná dostane i opušťák.
Ale co s tím železničním šílencem venku na lavičce? Určitě by to vykecal! Ten sedí zcela zdrcen s hlavou v dlaních. Vidí svoji budoucnost černě. Při takovém psychickém stavu jej jistě od dráhy propustí. Smyslová způsobilost je přece základní předpoklad pobytu v kolejišti.
Výpravčí Marcha se rozhodl. Záleží jen na Jardovi. Opatrně s ním promluví, vysonduje situaci. Železniční šílenec se může se stát dalším z party spiklenců. Buď se přidá, bude držet hubu a doví se pravdu, nebo jej jeho přelud bude doprovázet na cestě do psychiatrické léčebny!
Každý rozumný železničář dodržuje zásadu. Kdo se moc ptá, moc se doví. Pokud to jde, věci zbytečně nerozmazávej. Kolikrát jenom výpravčí žehlili noční projetí polních závor na závorářském stanovišti. Kde není žalobce, není soudce. Ten fakt, že v předpise existovala nehoda "Vjezd na jinou volnou kolej" se nedá pochopit.
K takovému přečinu by se snad přiznal jenom sám Pavka Korčagin!
