Fotoreportáž: 1997 ... A ptáci přestali zpívat

Je to velmi smutná vzpomínka, při které dostávám "husí kůži" po těle, protože se něco podobného může kdykoliv bez varování objevit znovu. Povodeň moje město nezasáhla, jen sousední horské městečko Dubí malá bystřina, která tam protékala, vyhnala plno lidí z domů a strhla most.

Doufejme, že se za těch 20 let učinila proti povodni taková opatření, aby se tragedie nemohla nikdy opakovat!

Nemám celé povodně zdokumentované, v té době jsem ještě moc nefotila a taky byly jiné starosti. Pamatuji si velice dobře, když vrtulníkem evakuovali lidi z domu, na třetí fotce vlevo nahoře, lilo jako z konve a oni viseli na laně i s úplně malým miminkem. Předtím nechtěli jít z domu, ale za pár hodin bylo kolem nich jen obrovské kalné jezero a dům se začal bortit. Pamatuji se i na dobu těsně po povodních. Neměli jsme spojeni s nadřízeným velitelstvím, pracovala jsem u vojáků, nesla výpočetní technika, nic. Odhadem jsem zpracovala mzdy, náčelník mi to podepsal. Vybrala jsem peníze a v den výplaty jsem je rozvážela těm, co si nemohli přijít. Uklízeli povodňovou spoušť. Tolik objetí snad žádná mzdová nikdy nedostala, jako já tehdy. A viděla jsem tolik hrůzy, neštěstí, ale i odhodlání. Děkuji všem, kteří se zastaví a vzpomenou.

Voda je hrozný živel. Tady byly velké povodně až později. Dost se vykonalo na obranu proti vodě, ale...Nejhorší u nás byla prasklá hráz...Metly...Je to třeba připomínat.

Elenko, dík za vzpomínku, byť děsivou, i za strhující fotodokumentaci. Ať řeka Bělá dál poklidně plyne a již nikdy se nezmění v ničivý a krutý živel.

Elen také si na tu hrůzu pamatuji, byla jsem v Loučné a tam to bylo také strašné. V Desné plavaly střechy, sporáky, sedačky. Odneslo to i koleje a pár let tu nejezdil vlak. I silnice v určitých částech nebyla. Já zde zůstala uvězněna. Naštěstí jsem měla dovolenou. Ale i Bohumín byl zatopen. Po příjezdu jsme uklízeli nánosy bahna v práci. Voda je hrozný živel, před ní se neuteče.

Tvoje reportáž, Eleno, svědčí o tom, jak je ten náš "svět" malý. Tuto povodeň v Mikulovicích jsem zažila vlastně v přímém přenosu, i když zprostředkovaně a v Mikulovicích jsem ve skutečnosti nikdy nebyla. Mám husinu ...

Eleno, Tvá fotoreportáž mi připomněla povodně jak na jihu Čech, tak i tady v Praze. Co všechno ta voda poničila a brala. Také mám někde pár fotek, ale bůhví kde.

Elen, moc dobře si na to pamatuju. Pracovala jsem tenkrát v pojišťovně a naši likvidátoři tam jeli pomáhat. Bylo to hrozné. Ještě dneska, když se něco takového děje, myslím na ty lidi, které to postihne. Tady se Labe taky občas vyleje, ale my jsme vysoko, tak nám to nehrozí. Vodě nic neuteče.

Tehdy jsme byli v severních Čechách v Klášterci nad Ohří, kde vládlo neskutečné sucho. Kolem silnic schly břízy a v Ohři skoro netekla voda. Věděli jsme o té hrůze, ale vůbec jsme netušili, jak to vypadá u nás, nebylo žádné spojení. Hory byly odříznuty od světa, ale následky povodní nebyly tak zničující. Dověděli jsme se to až díky někomu, kdo se snažil podat zprávu rádiem. Starší dcera měla štěstí, že stihla pár hodin předtím odcestovat do Francie. Mladší zůstala s jejím chlapcem, který se zdržel, uvězněna bez jakéhokoliv spojení v Horách. Byly to tehdy pořádné nervy, a to se nám nic nestalo, jen potok lehce zaplavil zahrádku. Eleno, dík za připomenutí.