Nejdřív jen pár útržků:
Začali jsme ve vápencovém pohoří El Torcal. Obdoba českých pískovcových skalních měst. Nečekané bylo setkání s růžovými plameňáky (plameňák se řekne španělsky flamenco – tahle informace se nám bude ještě hodit). Už léta osídlují jednu vnitrozemskou „lagunu“ a právě je sužuje nedostatek vody a tím i potravy. /foto 1/
Dolmeny (kamenné stoly) Menga. Ty zdejší jsou nejstarší megalitovou stavbou v Evropě – minimálně z období 2500 let př. n. l. Jsou podobné světoznámým menhirům, akorát že tady nejsou osamělé a vztyčené (jako v anglickém Stonehenge), nýbrž zastřešené a zakopané do země tvoří budovy! Kdo tuto megalomanskou stavbu dokázal vytvořit, vezmete-li v úvahu, že její vybudování muselo trvat celé měsíce desítkám mužů? Kdo se tedy staral o každodenní živobytí, když byli tak dlouho vázáni na pochybnou, i když úchvatnou stavbu? A kdo vůbec dokázal vyzvednout dvěstětunové bloky opracovaného kamene? (Staří Egypťané by jim asi moc neporadili, právě se totiž sami učili stavět své pyramidy a kromě toho největší jejich kamenné bloky vážily titěrných 15 tun.) Podívejte se, jak obrovská to je stavba! /Foto 2/
Guadix je město s necelými 20 tisíci obyvateli. Jenže – mnoho z nich nežije v běžných domech, nýbrž v jeskyních vyhloubených v jílových kopcích. V této lokalitě je údajně 3000 jílových jeskyň. Ale zase – překvapení – nejsou to vlastně jeskyně, jsou to někdy až luxusně zařízené byty. S plným vybavením, s překrásným nábytkem, koberci, výzdobou. V jednom jsme byli, avšak fotku sem nedávám, neboť byste řekli, že to je jen překrásný byt jako mnoho jiných. Takže raději pohled zvenčí… /Foto 3/
A pak ten krásný plamenný tanec flamenco. Shlédli jsme jej v Granadě a měli jsme se rozhodnout mezi levnějším večerním flamencem v hotelu a dražším flamencem v podání cikánské skupiny. Tady vysvětlení: ve Španělsku nežijí Romové, jako u nás, žijí tam Cikáni. To je sice ode mne malý vtípek (u nás je cikán skoro zakázané slovo, asi jako *****), ale málo platné, slovo „Rom“ tam vyvolává úctu - ke starým Římanům, kteří zde sídlili zhruba do 5. století a stavěli silnice, vodovody a přístavy.
Španělští cikání nám nevadili, dokud někteří nezačali jednotlivcům nabízet větvičky štěstí. Před nimi jsme se vždycky dávali na útěk, protože jsme byli průvodcem poučeni, že držitel větvičky vemlouvavě hovoří, zatímco zezadu přistoupí „náhodný chodec“ a v tu chvíli jste bez peněženky.
To jsem odbočil. V noci jsme se konečně dostali do jejich „sálu“. Byla to vpodstatě vyzděná jeskyně bez oken, v níž se tísnili dvě stovky návštěvníků. Na malém pódiu pak vystoupili tanečníci a hudebníci. Ale to tedy opravdu stálo za to. Škoda že jsme u toho nemohli stát a tleskat a dupat do rytmu. Hodí se aspoň ukázka odjinud: http://bit.ly/2slQBdh.
Nádherné město je Granada, ta se běžně navštěvuje. Její středověký pevnostní, palácový a zahradní komplex Alhambru asi znáte, je to rozlehlý a architektonický skvost především maurské architektury, památka UNESCO. Právě maurská část je založena na souznění světla a stínu, ornamentů na dlaždicích stěn i stropů, vodotrysků a jezírek. Ze stropu jednoho sálu visí na pět tisíc drobných, uměle vytvořených „krápníků“ /4/. Atd. Jeden španělský král jim to sice narušil necitlivou vestavbou vlastního paláce, ale i tak jako celek jde o úžasný stavební a zahradní soubor světového významu.
Tady bych chtěl vzpomenout, že Andalusie byla dějištěm podivuhodného mísení kultur, všelijakých okupací a vpádů vojsk a celých národů. Nejhlubší pečeť jí však asi vtiskli Maurové, což byli arabští muslimové, kteří Andalusii ovládali mezi 8. a 15. stoletím. Jen si prosím nemyslete, že tito muslimové byli nějací barbaři či dokonce fanatičtí vrazi. Arabové zde vytvořili v té době jeden z nejvyspělejších evropských států, jehož vzdělanostní a kulturní úroveň byla ohromující, plně rozvinutá byla řemeslná výroba, architektura atd. A co vás možná bude zajímat, po celá staletí tu žili víceméně v poklidu vedle sebe muslimové, Židé a křesťané. To jsem odbočil jen proto, abych připomenul, že žijeme v určitém okamžiku celkových dějin lidstva a že současné šovinisticko-džihádistické pojetí islámu, tzv. beduínská větev výkladu koránu pod vedením Saúdské Arábie, tu nebylo pořád a není jediné; převládá jen nějakých pět posledních století. Vím, není to útěcha pro současnost, jen připomínka, že i muslimové byli a jsou většinou tolerantní lidé.
♠ ♠ ♠
Předchozí zážitky bylo možné vstřebávat pouze očima a ušima. Jenže teď přijde na řadu každý smysl, nerv a sval, čili to, co si nikdy nechci nechat ujít.
Rozcvička se konala v soutěsce vytvořené říčkou Monachil. Začínáme na lanovém mostě přes hlubokou strž, avšak jde to dobře, jsou tu totiž lana jako zábradlí. Pak vstupujeme do soutěsky. Chodníček je nějakých čtyřicet centimetrů široký a vede nad korytem říčky. Avšak místy už ani nemůžete mít závrať, protože po chodníčku se zpříma jít nedá - skála nad ním se přibližuje až na půl metru výšky a tam musíte pěkně celí na zem. Teda řeknu vám, ještě jsem neviděl pětašedesátileté seniorky, jak se plazí nebo lezou po čtyřech po betonu nízko pod vápencovou skálou a nad divokou říčkou dole – a na konci průchodu šťastné, jak si to nádherně užily! /5/
Líbil se mi výjezd autobusem do pohoří Sierra Nevada až do výšky hodně přes 2000 metrů nad mořem. Bylo tam parkoviště a pro mne kafíčko v křesílku s výhledem na zasněžené vrcholky. Vysoko nad námi se ve výšce 3396 m n. m. vypíná skalnatý vrchol třetí nejvyšší španělské hory – Pico Veleta. Výborně, dostali jsme na dvě hodiny rozchod. Běžecké věci si vozím s sebou po celém světě, tak jsme dopil a v klidu se převlékl. Do ruky mobil, do malé lahvičky vodu a stručné oznámení vedoucímu o záměru (strašně se divil).
Rozdýchal jsem se a vyrazil. Věděl jsem, že to je na vrchol příliš daleko a nemám dost času. Ale copak to není pěkné, nečekaně se dostat pod vrchol, který svítí ostrůvky sněhu a láká? Kdo četl můj pokus na nejvyšší hoře Španělska Pico de Teide (na kanárském Tenerife), což jsem loni sebekriticky zveřejnil na i60.cz (viz http://bit.ly/2t6fFBS ), tak chápe, že … prostě já musím!
Běžel jsem drobnými krůčky, pečlivě dýchal a nedíval se nahoru, protože v této nadmořské výšce se snadno octnete bez vzduchu a v předklonu začnete lapat po dechu. Ale žádné drama se tentokrát nekonalo. Abych to řekl hned, skoro pod vrchol tam vede točitá horská silnička, takže kdo má povolení a motor v pořádku, může si tam klidně vyjet. Ode mne to tudíž nebyl prvovýstup, ten se tu uskutečnil před 263 lety. Já běžel většinou terénem a dostal se dost blízko pod vrchol. Hlídal jsem si hodinky, takže jsem věděl, kdy se otočit na cestu zpátky. /6/ Doběhl jsem, právě když nastupovali do autobusu. Prý se už uzavíraly sázky (byli to pesimisti).
Avšak neodpustím si ještě hlubší zážitek, tentokrát z cesty celé skupiny (jen někteří to předem vzdali a nedivím se jim). Šlo o pověstnou soutěsku El Chorro (čti čoro, česky to znamená prostě: proud). V ní se vysoko ve stěně vine Královská stezka považovaná donedávna za nejnebezpečnější výletní místo na světě. Jestli se chcete pořádně bát, tak si ji nejdřív můžete prohlédnout ve stavu před rokem 2015: https://www.youtube.com/watch?v=fcczjFRcVcU . (Podívejte se aspoň na prvních sedm minut, prosím.)
Tak co? Viděli? Omdleli? Tak tohle jsem znal, když jsem se tam hlásil, pouze psali, že byla mezitím opravená. A to trpívám závratěmi! Ale nebojte, mezitím ji skutečně řádně opravili a my už šli zcela bezpečnou a zajištěnou cestou.
Denně tam projdou stovky turistů všeho věku. Na hlavu dostanou síťku a přilbu, do ruky přijímačku s vysílačkou, a s průvodcem mohou vyrazit. Stezka je nalepená na téměř svislé skalní stěny, hluboko dole teče řeka, v protistěně dokonce jezdí vlak. Úžasný zážitek, který se za 20 eur vyplatí, neboť budete vzpomínat asi navždy. Přikládám pár fotek. /7abcd/
Ještě jednodenní návštěva Gibraltaru s čarokrásnou jeskyní sv. Michala /8/ a již míříme do Malagy. To je další krásné město, tuším že původně fénické. Je staré 2800 let. Patřilo Féničanům, pak Římanům, Visigótům, Maurům, nakonec španělským katolíkům. Jdeme na procházku kolem rodného domu Pabla Picassa, blížíme se k přístavu a někde za palmami a obchůdky slyšíme slavnou Holubici (La Paloma). Velkolepá je katedrála, leč také (snad nebudu vulgární) i zdejší zmrzlina. A opět jako v jiných městech římské divadlo, středověká pevnost, býčí aréna, každý národ tu něco zanechal.
Poslední den odpočíváme, přírody a památek mimo velká města jsme se nabažili dost, blíží se okamžik odletu. Útržky vzpomínek se neukázněně převalují jedna přes druhou. Dolmeny a plameňáci, průchod soutěskou El Chorro a výběh na Veletu, půlnoční večeře a chlad jeskyně.
Pak cesta na letiště. Sbohem, Andalusie. Usedám do letadla, ale ještě se otáčím, neboť slyším, jak mi odpovídá:
Volám nashledanou,
vrať se z divokých bouří,
vrať se takový, po jakém toužím,
neutop lásku mou…
Asi se vrátím.
https://www.youtube.com/watch?v=HMP6RG3Eyog v podání Marty Kubišové