Lupenka, součást mého života

Je mi 69 let a prožila jsem za svůj život mnoho trápení, hrozně starostí, ale také krásné okamžiky, které život přináší. Celým životem mě provází od 18 let kosmetická vada (jak říkají doktoři) lupenka. Byla jsem vždy obletována chlapci, mladá pohledná dlouhovlasá dívka, která měla celý život před sebou, a jednoho dne se to přihodilo. Trápily mě často angíny a já dostávala penicilin. Někdy pomohl, ale angíny se stále vracely. Ráno, když už jsem měla dobírat poslední prášky, tak jsem zjistila, že jsem celá flekatá. Paní doktorka mě začala léčit různými mastmi, ale to vůbec nepomáhalo a já jsem začínala propadat depresím.

Nakonec jsem sama navštívila kožního lékaře, aby zjistil, co mi vlastně je. Byl to velice nepříjemný mladý doktor, který mi oznámil, že je to lupenka a ta se vyléčit nedá. Víte, když jste byla vždy zdravá a krásná, tak je to pro Vás šok. Dříve ještě nebyly pořádné léky a já se rozhodla, že takhle žít nechci. Došla jsem do lékárny a tam si koupila prášky na spaní, na bolesti zubů atd. Navštívila jsem více lékáren a věděla jsem, že je musím sníst a ukončit tak život, který pro mě neměl žádné dobré vyhlídky. Nikdo mě už nebude ponižovat, štítit se mě a také vyhazovat z bazénu. Ještě dneska slyším tu paní, jak křičí na plavčíka, jak je možné, že se tu koupe tak flekatá holka. Ať okamžitě opustím bazén, že ji vůbec nezajímá, že to není nakažlivé. To jsem měla pouze na loktech vyrážku a trochu na nohách. Když jsem polykala prášky a šla na hřbitov, kde jsem nacházela klid, se mi udělalo špatně. Musím se dostat domů a honem to něčím zajíst, abych to nevyzvrátila. Vůbec jsem nemyslela na sestry ani rodiče, ani na svého chlapce, který byl v té době na vojně. Jen jsem nechtěla nikoho obtěžovat svou vizáží.

Pak už si nic nepamatuji, až když jsem se probudila na pokoji v nemocnici. U postele byla moje maminka s taťkou a plakala. Vůbec nevím, jak jsem mohla takhle sobecky jednat a připravit jim takové trápení. Říkala jsem si, že když mají ještě dvě holky, tak jim nebudu chybět, ale dnes už vím, že je to blbost. Vypumpovali mi žaludek a měla jsem štěstí, že mě našla maminka tak brzy. V nemocnici mi hodně pomohla mladá doktorka, která mi promluvila do duše a ujistila mě, že všechno se dá nějak léčit. Byla jsem jí moc vděčná. Opravdu jsem se začala intenzivně léčit a na kožním oddělení mě natírali térem. Strašně jsem páchla, ale pod horským sluníčkem se mi lupenka lepšila a já už to prožívala rozumně. Každý rok jsem jezdila k moři, opalovala se jako špekáček a lupenka se vždy na nějaký čas vylepšila a dalo se s ní žít. Také chlapec, kterého jsem si vzala, mě vždy, když bylo hůře, podpořil a říkal: Ženo má, každý mužský má normální slípku a já ji mám občas kropenatou. Bral to s humorem.

Dnes už nikdo nepozná, že trpím lupenkou. Mám ji pod kontrolou, a objeví-li se někdy ve vlasech, okamžitě zahájím léčbu. Je to dost drahá záležitost, ale stálá péče se vyplatí. Proč to vlastně píšu? Chci upozornit na to, že mezi námi žije hodně lidí, kteří mají svoje trápení, a pokud možno, snažme se je pochopit a pomoci jim. Vždyť stačí usměv, laskavé slovo a porozumění.