Černá barva po padesátce. Ano či ne?

"Malé černé" mám a černá trička v mém šatníku převažovala. Elen mě na přehlídkách oblékla do barviček (dokonce do růžové) a šatník se pomalounku mění. Pravdou ale je, že když jdu třeba jen nakoupit, stejně zatím sáhnu po černém tričku.

Nemám nic proti černé barvě, ale nic se nemá přehánět. Být celá v černém je opravdu dost smutné a bez vtipu.

Tak to asi bude tím, že nejsem ani osobnost, ani celebrita a nic jsem v životě nedokázala, když černou nenosím. Když přijde kamarádka a má na sobě aspoň kousek jiné barvy než černé, ptám se, co se stalo. Neumím se sama sebe vůbec představit v posledním modelu.

Do černé barvy se nehalím. Důvod? Za prvé ji nemám ráda, za druhé mému odstínu pleti nesvědčí. Tak proč bych se do ní měla nutit? Mé oblečení není výrazně strakaté, ale barevnost mám ráda. Nejsem tedy osobnost? Znamená to, že jsem v životě nic nedokázala? Hloupost, v článku je zase jen docela obyčejné škatulkování.

Černou nesnáším a dokonce ji v šatníku mám jen pro vážné důvody. Dcera zase, kdyby mohla, tak nosí jen černou. Naštěstí mě občas poslechne a změní barvu. Ale někomu třeba sluší a s tou osobností moc nesouhlasím a je jedno, jestli je nám 30, nebo 60. Každý si nosíme to, v čem je nám dobře. Černá, bílá nebo růžová, jsou to pořád jen barvy.

To je otázka osobního vkusu. Některé známé ženy - třeba Edith Piaf nebo Coco Chanel - byly s černou barvou spjaty. Také si vždy vzpomenu na Táňu Havlíčkovou (i když ta není seniorka), která připravovala první módní přehlídku i60.