Proč mají být rodiče přiměřeně ambiciózní, proč se mají přiměřeně zlobit a proč se mají přiměřeně radovat?
Už v pohádce Byl jednou jeden král, jsou hmotnostní a objemové jednotky vyjádřeny slovem p ř i m ě ř e n ě. Je to totiž jedno z nejdůležitějších slov našeho slovníku jazyka českého.
Současné odborné diskuse o výchově dětí jsou sice odborné, ale zatím časem neprověřené. Proč by se rodič nemohl přiměřeně zlobit, když jeho dítě přinese špatnou známku? Proč by se rodič měl nepřiměřeně radovat, když je to naopak? Proč si někdo myslí, že přiměřená kritika způsobí katastrofu a nepřiměřená tolerance ne?
V souvislosti s vysvědčením se na stránkách sociálních sítí objevují příspěvky, které si vysvětluji tak, že nevadí, co děláš a jakou odvádíš práci, hlavně, že jsi zdravý. Nemá to být spíše tak, že když jsi zdravý, dělej to nejlépe, jak umíš? A když ti to nejde, tak zkus přidat. Samozřejmě přiměřeně. Mohlo by se totiž stát, že se z lajdáka stane premiant a to by „nám“ rozbouralo teorii nepřiměřené kritiky.
Z češtiny jsem mívala trojku. Z tělocviku vždy jedničku! A kde jsem teď. Píšu slohy, které mi občas chválíte, a líně sleduji sportovní přenosy, kde jediným mým pohybem je cesta k lednici a zpět. Ach, kde jsou ty mé nepřiměřené vlastní ambice?
Moje chytrá matka to věděla. Přiměřeně chválila, přiměřeně kárala. Ona byla pedagožkou časem prověřenou. Kéž by ti, maminko, bylo možné zpětně vyjádřit dík.
