Kdyby ovšem mač, o kterém je řeč, neprobíhal 17. června 1962 na Estadio Nacional de Chile v Santiagu a nebyl by býval finálem mistrovství světa v kopané mezi Československem a Brazílií. Tím střelcem byl Josef Masopust a svým gólem udělal z našeho týmu mistry světa. Bohužel jen na krátké dvě minuty.
Jak to vlastně bylo, v jaké atmosféře a s jakou podporou odjížděla výprava reprezentačního týmu Československé socialistické republiky na mistrovství světa do Santiaga de Chile? Na tennto fenomenální úspěch, nečekaný a dodnes ne docela doceněný, od kterého 17. června uplynulo 55 let, vzpomínáme s Josefem Jelínkem. Byl v týmu nejmladší, v den finále mu bylo pouhých jedenadvacet let, pět měsíců a osm dní.
Po vyhrané kvalifikaci – ani to se příliš nečekalo – odjížděl československý fotbalový tým na Mistrovství světa do Chile v roli jasného outsidera. "Zahrajou si skupinu, projdou se Santiagem, možná nějaký výlet na utišení zklamání, a za deset dní je máme zpátky!“, tak zněl hlas lidu téměř unisono. Fotbalový osud tomu však chtěl jinak. O postupu z kvalifikace rozhodoval třetí zápas, se Skoty. Tam využil Rudolf Vytlačil, trenér reprezentace, svých pravomocí a do základní sestavy nasadil právě Jelínka. A Rudolfa Kučeru. Tenhle krok vyšel, tým se spojil v partu s jasným cílem: „Chtělo se vyhrát, šlapali jsme naplno, mistrovství jsme si moc přáli,“ vstupuje do příběhu Jelínek. A povedlo se. Skoty naši v Bruselu vyprovodili 4:2 (po prodloužení) a Chile přestalo být jenom snem. Hráči i trenér se hřáli v paprscích přízně nadšených fandů. Vytlačilův plán postavit kádr na hráčích Dukly Praha, a spojit v něm dvě generace hráčů, vyšel dokonale. Ale nepředbíhejme.
„Před odletem jsme sehráli ještě tři zápasy. A ten v Praze s druho- možná dokonce třetidivizním anglickým Huddersfield Town AFC, jsme rupli. Samozřejmě nás to žralo, ale do hry vstoupily emoce . Už jsme se viděli v letadle, také obava ze zranění. Trenér ale z výsledku aféru nedělal, to fandové." Ti, víte, jací jsou. Otočili se jako na obrtlíku a nad mužstvem zlomili hůl. „To jsme ještě prohráli dva mače v Itálii. Šlo však o přípravná utkání, kde si trenér ověřoval taktické varianty hry proti našim soupeřům v chilské skupině – měli jsme Brazilce, Španěly a Mexičany. Žádná divize!“
V Itálii se ještě naposled ladil kádr, Vytlačil povolal Andreje Kvašňáka (byl po operaci menisku a vlastně ještě netrénoval), a domů poslal Ladislava Kose. Odvážné, ale prozíravé rozhodnutí. (Kos to pochopitelně viděl jinak!) Do Santiaga cestovali vyhastrošení, v naftalínem prosáklých oblecích po olympijské výpravě z Melbourne v šestapadesátého, v dlouhých baloňácích a rádiovkách.
„Taky jsme to hned po oficiálním ceremoniálu svlíkli, a už na sebe nevzali!“. Neměli ani maséra, toho týmu půjčil tamní fotbalový svaz. „Fara byl moc dobrej, nejen jako masér. Bydlel s námi, staral se o nás a ve své komunitě z nás udělal tým snů. Byl vlastně naší výhrou, když už jsme vlastního maséra neměli.“ A propos, bydlení: „Projížděli jsme městem okolo hotelů velkých jmen, kde byly ubytované ostatní manšafty. Pořád dál. Projíždíme Viña del Mar, Valparaiso, furt nic. Až pod kopcem daleko za městem, někde v buši nás bus vyklopil před podivnou haciendou. No, mysleli jsme, že se splet, nebo zabloudil.“
Šlo o něco jako rekreační objekt snad odborů místního tabákového průmyslu. Jak prozíravý byl tenhle tah od Rudolfa Vytlačila, měla ukázat blízká budoucnost. Ubytování prakticky mimo civilizaci se ukázalo být skvělým tahem. Hráči relaxovali, bavili se. Způsobem nejspíš prapodivným, ale velice účinným. Znovu nám o tom povypráví levé křídlo stříbrného mužstva, Josef Jelínek.
„Představte si pokoje až po třech. A palandy! To byla voda na mlejn Adreje Kvašňáka - to nestačí, že je to tu samej duklák, voni si sebou musej přivézt i kasárna! Jestli to byla finta od Svazu (Československý fotbalový svaz) na ušetření peněz, nebo součást Vytlačilova plánu, to jsme se nikdy nedověděli. Jedno je ale fakt. Jiné týmy měli armády psychologů, terapeutů a kdovíjakých mozkoškrabů, my Vytlačila! A klid ryzí přírody v bohem opuštěném kraji.“
Trenér, který byl spíš psychologem, jim ordinoval na první pohled naprosté nonsensy, které ovšem měly svůj hluboký význam. „Házeli jsme třeba do řeky velký šutráky a měli vánoce z toho, jak to stříkalo. A lišák Vytlačil se spokojeně usmíval, měl nás tam, kde potřeboval. Měli jsme některý stálý rituály. I když možná dost drsný, ale všechny myšlený jen v tom nejlepším. Třeba: jezdili jsme na tréninky do Valparaisa cestou s výhledem na moře. Na jednom útesu vždycky seděli kormoráni. Pokaždé jsme se ptali, vždycky někdo jinej, co je to tam za ptáky. To mělo svůj důvod. Vždycky se na to nachytal Honza Popluhár, a to byl náš záměr. On špatně vyslovoval „er“. A pokaždé, rád, že nás může poučit – volal: kujva volové, to sou přece kojmojáni!!! Bylo to nevinný, krásný… a léčivý. Navíc je to promlčený. Moc nám to ale pomáhalo, aniž bychom si to možná uvědomovali. Taková byla naše terapie.“
Svou roli sehrál i už tolikrát zmíněný masér. „Fara se o nás skvěle staral, byl pořád s námi. Naučil se i pár českejch slov – neptejte se, jaký to byly! A vůbec, celá ta fotbalová enkláva okolo haciendy a snad i Valparaisa nám strašně fandila. Obstarali nám lístky na Armostronga, dokonce po naší zemi pojmenovali ulici. Koupali jsme se v tom obdivu a dělalo nám to moc dobře. A určitě i pomohlo ke správný náladě před každým zápasem. Když jsme pak odjížděli, nevěděli jsme, co Farovi dát. Měl hodně dětí, tak jsme sebrali rádiovky od naší uniformy a dali mu je. Snad jeho klukům udělaly radost.“
Potom, co vyklepli Španěly, Lála po Vytlačilově lekci skvěle eliminoval Genta, změnil vztah k manšaftu i u českých fandů. Huddersfield byl zapomenut, pošťáci denně nosili do haciendy pytle gratulací. „Tak, jako jsme odlétali z liduprázdného letiště, při příletu nás vítaly davy! Všechno bylo zapomenuto, na obou stranách.“ Ale nedá mi, abych nezmínil odměnu, kterou hráči dostali.
„Nikdy nepadlo slovo o tom, kolik za co, to mi věřte. Byli jsme nadšení a snad i naivní. Ale řeknu vám to. Odměna byla zdaněných pět tisíc korun! Barevná televize, a lupa před obrazovkou, ty byly tenkrát malé, a bylo po prachách. Jo, a ty rádiovky, co jsme dali Farovi, jsme museli zaplatit!“
Milan Ballík