Téma týdne:  Telefon, to býval občas horor!

Téma týdne: Telefon, to býval občas horor!

7. 6. 2017

Nedávno jsem šla naším sídlištěm, kudy nechodím zrovna pravidelně. Najednou jsem si všimla nedaleké telefonní budky. Šla jsem blíž v domnění, že půjde o nějaký opuštěný nefunkční exponát s vytrženým zařízením, avšak k svému překvapení jsem uvnitř objevila moderně vyhlížející přístroj O2, fungující na karty. Abych řekla pravdu, ani jsem nevěděla, že takový způsob telekomunikace ještě existuje. A přitom, jak je to dávno, co to i pro mě bylo zcela běžné.

Ano, a jak je to dávno, co soukromé telefonování bylo takřka luxusem? A to ani ne tak po stránce finanční, jako spíše způsobem provedení.
Takže zalistuji v paměti až do doby puberty. To už jsme bydlely s maminkou v jižních Čechách a telefon jsme, jak jinak, neměly. S námi bydlela řadu let i babička, maminčina matka. Tu čas od času jezdil navštívit syn, tedy náš strýc, z Prahy. Návštěva se domlouvala tak, že nám jednoho dne listonoška přinesla vzkaz, že máme výzvu z Prahy na, řekněme, 18 hodin. Ve stanovenou dobu jsme čekaly na poště na druhém břehu Vltavy, až se ozve telefon a úřednice nás pošle do kabiny. Když se spojení podařilo, byl to úspěch. Většinou to bylo až na několikátý pokus. Zažila jsem také naopak i vlastní volání z pražské hlavní pošty v Jindřišské ulici. Stála tam obrovská fronta zájemců o telefon. Kdo přišel na řadu, nahlásil město a číslo a čekal. Čekala jich spousta. Pak se ozvalo např. České Budějovice do devítky. Zvedla jsem sluchátko a nic. Musela jsem zpět k přepážce, úřednice tam volala znovu, a někdy to neklaplo vůbec.

Když už jsem v 70. letech učila, byly zavedeny telefonní automaty na mince, což byl velký pokrok. Hodily se však spíše jen pro místní hovory, protože při meziměstském hovoru se nedalo odhadnout, jak rychle se mince spotřebují (některé přístroje měly ukazatel nebo signalizovaly blížící se nulový kredit), a najednou byl konec. A samozřejmě ten na druhém konci, ať už jednotlivec nebo instituce, musel mít telefon. Pokud jsem chtěla zavolat sestře do školy, volala jsem jejich hospodářce, ale musela jsem se strefit do přestávky, a to ještě takové, kdy sestra jako učitelka neměla dozor, takže ji mohli přivolat k telefonu ze sborovny. Volalo se opravdu jen v případě potřeby.

Po příchodu do Prahy v roce 1982 jsem, pokud to bylo možné, používala v naléhavých případech telefon v práci. V polovině 80. let nastala éra tlačítkových telefonů včetně závěsných. Ty byly podpultovým zbožím, nebo se spíš převážely ze Západu. V hospůdce, kam jsem chodila pravidelně s partou kolegů a dalších pivních známých, se šmelilo "ostošest". Já jsem ale bydlela na podnájmu a samozřejmě jsem telefon neměla, měl ho však naštěstí můj domácí.

Když jsme se po několika letech odstěhovali s přítelem do Mělníka, byli jsme opět bez telefonu, tedy odtrženi od příbuzenstva. A když pak došlo k tomu, že havaroval a se smrtelným zraněním byl odvezen do nemocnice, tak mou komunikaci s policií, s nemocnicí, s jeho matkou a bratrovou rodinou, s pracovištěm, pojišťovnou, to vše bez vlastního telefonu, s poničenými nefungujícími telefonními budkami široko daleko, tu bych opravdu nikomu nepřála.

Počátkem roku 1993 jsem se takřka zázrakem přestěhovala do Prahy, navíc do bytu, kde byla pevná linka. Při výměně bytu však nebylo obvyklé telefonní linku ponechat, o to se muselo za poplatek žádat, předložit uhrazené telefonní výdaje svého předchůdce za posledních 6 měsíců, a pak došlo k převodu. Získat ústřižky od nájemnice, která v bytě vůbec nebydlela a nelegálně ho přenechávala podnájemníkům, kteří dříve či později zmizeli, nebylo opravdu jednoduché. A tak se stalo, že po dvou měsících bydlení mi jednoho dne bez vysvětlení odpojili telefon. Při každoroční revizi se ukázalo, že tam "visí" rok starý dluh, a nikoho nezajímalo, že v té době jsem tam ještě dávno nebydlela.

Mít telefon představovalo na jedné straně velkou výhodu, na druhé jsem si však záhy prošla i jeho úskalími. Podlehla jsem samozřejmě svodům volat do zahraničí, což mě stálo pěkné peníze, ale hlavně jsem  absolvovala i období anonymního psychického vydírání, které jsem nakonec vyřešila zrušením pevné linky. Čas od času jsem volala z budky a používala předplacené telefonní karty.

Když se u nás začaly objevovat na trhu mobilní telefony, byla jsem zkraje přesvědčena, že se mě to netýká a do budoucna ani týkat nebude. Tak dalece zase telefon nepotřebuji! Nakonec jsem přece jen neodolala a už několikátý mobil mám. Avšak pouze jednoduchý se základními funkcemi, a u toho už asi zůstanu. I když, kdo ví? Před lety jsem si také nemyslela, že budu jednou aktivní členkou internetového portálu.

 

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Anna Čípová
Zuzko, ty máš ale pamatováka. Jak jsme mohli bez telefonů žít? Nejhorší byly situace, když bylo nutné v noci přivolat lékařskou pomoc. Jedinou možností byla vrátnice továrny.
Jana Šenbergerová
Nikdy jsme neměli pevnou telefonní linku. Před naším věžákem stojí telefonní budka, kterou jsem léta využívala tak, že jsem měla domluvenou hodinu volání. Buď někdo volal na její číslo mně, nebo já někomu. Občas nám do toho vstoupil jiný podobný zájemce o hovor, a to pak byl horor, když mluvil a mluvil a mluvil ... Kolikrát jsem se nachomýtla u budky, když někdo někoho sháněl, občas jsem šla do okolí vyřídit nějaký vzkaz. Už dlouho jsem neslyšela vyzvánění, ani neviděla nikoho volat. Jen děti si tam občas chodí hrát na telefonování. Kde ty časy jsou!
Ilona Erika Kolář
Když jsem byla malá, jako jedni z mála rodin jsme měli pevnou linku. Mít pevnou linku to nebylo jen tak. Na tu se čekalo třeba i několik let a někdo se třeba nedočkal vůbec. Tenkrát se psalo do žádosti důvod, proč žadatel chce pevnou linku mít. Psaly se tam různé zdravotní důvody atd. Ale stejně, kdo neměl známosti, měl smůlu.
Eva Mužíková
My jsme chodili telefonovat do statku, kde byl telefon vedle kravína. U nás na sídlišti jsou tři, stále fungující budky. Hezky jsem si díky Tvému článku Zuzko zavzpomínala.
Naděžda Špásová
Zuzko, jsem z vesnice a telefonovat jsme chodili na poštu do kabinky. To jsem zapomněla napsat.
Lidmila Nejedlá
Jo telefon, to je dobrý sluha, ale zlý pán. Zkouší naši vůli. Když byly moje děti v cizině, protelefonovala jsem pěkný balík. Ale nepřipomeňte dítěti, kde má domov, kdo ho čeká a má rád?
Lidmila Nejedlá
Jo telefon, to je dobrý sluha, ale zlý pán. Zkouší naši vůli. Když byly moje děti v cizině, protelefonovala jsem pěkný balík. Ale nepřipomeňte dítěti, kde má domov, kdo ho čeká a má rád?
Lenka Hudečková
Zuzko, je to tak...my jsme doma telefon neměli a když jsem ho pak chtěla, už dávno po revoluci, čekala jsem ještě mnoho let. Bydleli jsme na konci města...volat jsme chodili k sousedům nebo do budky na náměstí... Od roku 2000 mám mobil, což je už taky hodně let...a budky nepoužívám..
Jiří Libánský
Dětství jsem prožll na vsi, ve které byl telefon na národním výboru, ve statku, ve škole a u nás doma. Lidé k nám chodili telefonovat. Kolikrát se pokouším vzpomenout si, jak jsme mohli organizační záležitosti řešit bez mobilů. Už si to neumím představit. Článek u mne vyvolal vzpomínky na dětství a mládí.
Elena Valeriánová
A to byste viděli ty hororové situace na vesnici, kde byla jedna jediná budka u paneláků na sídlišti. Vesnice se čtyřmi tisíci obyvatel + početná vojenská posádka. To se stálo v pěkně dlouhé frontě a někdy i čekající poslouchali milostná vyznání, hádky. Vše, co život přinesl.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.