Mám za sebou hezkou akci, byla jsem patronkou projektu aktivního stárnutí a mezigeneračního propojení v rámci Kmochova festivalu v Kolíně. Název zní složitě, ale v podstatě šlo o to, dát najevo, že kdo má více let, nepatří do starého železa, jak si mladí někdy myslí. Ostatně, já mám to štěstí, že mou kamarádkou je Květuška Fialová a při ní strach ze stárnutí mít nemůžete. Stačí si na ni dívat, natož ji poslouchat a člověku je hned lépe. Výsledkem je, že svůj věk nevnímám.
Je mi jednašedesát, ale myslím, že i přes nějaké ty faldíky a vrásky navíc jsem pořád stejná holka jako dříve. Učím se myslet pozitivně. Myslím, že všechno špatné, co mě v životě potkalo, jsem si stejně nějak sama k sobě přitáhla, proto věřím, že když člověk myslí na to dobré, dobré jej v životě potkává. Samozřejmě, že je dřina naučit se postavit všem těm strachům a nejistotám, co nám jedou v hlavě. Ale já to pořád zkouším. Zkouším různé metody od meditací s budhisty až po skok rogalem. Ano, v sedmapadesáti jsem vyletěla poprvé rogalem. V pětapadesáti jsem se naučila potápět. Takže to beru tak, že toho mám před sebou ještě hodně, co můžu udělat poprvé. A tak jsem se například teď vrhla na studium angličtiny.
(vh)
