Ploužila jsem se ze školy pomaloučku, co noha nohu mine. Kdyby mě pan řídící nechal po škole, byla bych bez starostí. K obědu bych přišla pozdě a možná, že by na mě zůstala už jenom polévka. Ale nezdařilo se. Pan řídící moje vyrušování přehlížel a spokojil se jenom s napomenutím.
Dorazila jsem domů. Ještě pořád se podával oběd a jídla bylo dost. Vzala jsem si příbor a postavila se do fronty. Na talíři mi přistál veliký kvádr nechutné hmoty, na který kuchařka vysypala lžíci mletého máku s cukrem a na to její pomocnice kápla trošku rozpuštěného margarínu. Škubánky! Jak také jinak? Podávaly se každý týden ve čtvrtek. Neslaná a nemastná bramborová hmota se lepila na zuby, táhla se jak žvýkačka a nedala se polknout. Chytří sedmáci zabrali výhodná místa proti oknu a předváděli nám, jak se pohodlně zbavit neoblíbeného pokrmu. Pomocí polévkové lžíce obratně vystřelovali kusy škubánků otevřeným oknem ven. To bych nikdy nedokázala. Chtělo to cvik a ostražitost. Vychovatelka měla oči jako ostříž. Nezbývalo mi, než sedět a statečně polykat. Už jsem byla celá zpocená, s každým soustem se mi navalovalo, ale nedovolili nám odejít od stolu, dokud jsme všechno nedojedli, i kdybychom tam měli sedět až do večeře. Strašné. Ale přece jen existovala jedna výjimka. Pokud jste měli odpolední vyučování, mohli jste nechat oběd nedojedený a spěchat do školy. Jenže ve čtvrtek odpoledne se vyučovalo náboženství a tam jsem nechodila. Všechny děti v jednu hodinu třískly lžičkami a šťastně prchaly na náboženství, jen Kadlec a já jsme dál seděli nad talíři studených škubánků. Za těchto okolností by se do náboženství nepřihlásil jedině trouba. Vydala jsem se tedy do kanceláře.
Správkyně byla mou žádostí překvapena.
„Ty chceš chodit do náboženství? Víš přece, že si to tví rodiče nepřejí, že?“
„Já to vím, ale nechci žít v hříchu, chci se polepšit jako marnotratný syn a být zbožná,“ tvrdila jsem a ani jsem se nezačervenala. Možnost, že uniknu škubánkům, byla na dosah.
„Kam, prosím tě, chodíš na ty výrazy? Marnotratný syn... žít v hříchu...! Kdes to vzala?“ nestačila se divit správkyně.
„V katechismu, já si v něm čtu, jsou tam hezké příběhy a taky modlitby, už jednu umím,“ předváděla jsem docela přesvědčivě náboženské nadšení. Prostě komediantka a lhářka. To mně tedy šlo.
Správkyně si unaveně povzdechla. „No, tak dobrá. Choď si tam. Ale počítej s tím, že ti to tatínek brzy zatrhne.“
Sláva, sláva! Ze srdce mi spadl ohromný kusanec škubánků. Byla jsem svobodná! Bohužel jen do konce školního roku, než si tatínek prohlédl vysvědčení a na posledním řádku spatřil: „ Náboženství ........1“. Tím to skončilo.
Ale znovu jsem měla štěstí! Přišla nová kuchařka a ta škubánky nevařila.
„Děti je nemají rády, paní správkyně. Je škoda plýtvat potravinami, když mohu uvařit něco jiného a zdravějšího.“ Její hlas nám všem zněl jako hlas andělský.
Zbavila jsem se škubánků i náboženství a získala celé čtvrteční odpoledne, kdy všichni spěchali do školy, jen Kadlec a já jsme měli volno. A to se dalo dělat věcí!
