Podle vzoru – vzdělání je důležité, začala moje cesta za vzděláním po základce učebním oborem „prodavač smíšeného zboží“ tehdy rozšířené JEDNOTY (na ekonomku mě nevzali, nějak se jim nelíbil můj prospěch). Učiliště bylo umístěno v zámku hraběte Štolberka v Kyjovicích, vesnici mezi Ostravou a Opavou (z Ostravy Poruby tam jezdila a dosud jezdí tramvaj, někdo si bude pamatovat, jak se srazila jednou s jinou protijedoucí, tak to je tahle trať). S námi na učilišti byli taky kluci a holky v oboru „kuchař číšník“. Ve velkém hraběcím skleníku byla vybudována tělocvična a v té kraloval učitel tělocviku, který nám mladým otevíral svět vážné, nevážné, ale i populární hudby a měl tendenci nás naučit trochu se pohybovat po parketu. Nechodilo nás tam moc, jenom ti, kteří o tuhle činnost a hudbu měli zájem. Pár kluků a holek, zvědavých, v patnácti vám patří svět, pokud máte otevřenou mysl, že. Všechno bylo tak nějak normální, dokud k nám nespadl z hotelové školy propadlík. Hroznej kluk, habán, pihovatý blonďák, blonďaté obočí i řasy (dneska bych řekla albín) a to jméno ? Lojza Hammer, a hned mezi nás do tělocvičny a kamarád s učitelem. Jenže stalo se, že od té doby nosil na naše poslechovky a tanečky desky s country hudbou a páni s rokenrolem a americkejma vypalovačkama. Popadl moji kamarádku Renatu (pěkná holka s pršáčkem, rozvíjejícíma se dvojkama a vosím pasem) a započal ji na parketu rvát do hlavy kroky a pohyby rokenrolu. Renča byla pěkná, ale dřevo. Já zrzka pihovatá s vystrašenejma nulkama jsem nezaujala, za to mě zaujal Lojza, ani tak né jako kluk, ale ty jeho pohyby a kreace na parketu. A tak jsem vedle nich poskakovala, jak to učil Renču, až jednoho dne v tanci pustil Renču a popadl za ruku mě a bylo to. To co jsme na parketu dokázali, nám mohl závidět kde kdo, a leckde jsme zazářili (na výročních schůzích JEDNOTY apod).
Jednou za měsíc škola pořádala taneční čaje, přivezli kluky z hornického učiliště, pozvali hudbu a děti bavte se. Tehdy nabírané, nebo kolové sukně z taftu, rypsu, brokátu a hedvábí, spodničky a gumové vysoké pasy, pamatujete, dámy? a matka švadlena (ne že by šila pořád nové, ale umně přešívala), takže pihovatá zrzka v kreacích, které mi holky záviděly a Lojza oceňoval a někdy i sám navrhoval. Dál sice mordoval Renatu na parketu a líbal a objímal ji v koutech, ale když si chtěl zatancovat, nebo předvést, jakej je king, popadl mě a všichni ustupovali a zírali (nejen rokenrol, ale i skočnou polku, tvist, waltz a tehdy začínající „jive - džajv“ později „holandsko“). Pak se mi podařilo jednoho z horníků uhranout, a tak jsem měla tanečníka dalšího, Lojza mu taky pomoh s fintama a figurama a mohl se ulejt z učňáku, jezdil za náma na tréninky.
Skončil učňák, já okamžitě nastoupila na dvouletou večerní ekonomku (tehdy večerní byla 3 roky) a pondělí, středa a pátek jezdila do Frýdku do školy. Rok jsem prodávala a studovala, pak jsem přešla na ředitelství Jednoty jako korespondentka na obchodní oddělení. Protože jsem slušně stenografovala, byla jsem uznávaná a vyhledávaná pro zápisy různých schůzí, porad atd.
V té době byla oslava MDŽ opravdu velkou slávou. Hudba hrála, pánové se mohli přetrhnout, jak vytáčeli dámy, akorát já jsem si nějak nemohla pořádně užít. Takové to šlapání, přikurtovaná k pupíku některého náměstka, to mě nebralo. Až jednou se tam objevil mladík, který do Jednoty nepatřil, ale do vsi, ve které oslava byla. Jak se to semlelo, nevím, ale začali jsme spolu tancovat a páni, kam se Lojza hrabal. Byl to tanečník z Místeckého tanečního klubu, jeho partnerka si zlomila nohu a měla před sebou šest neděl sádru a pak pár neděl rehabilitace, než se vrátí na parket. Doma se nudil, tak zašel do hospody a co ho popošouplo ke mně, už ani nevím, ale šla jsem do toho. A tak kromě školy jsem začala tancovat, teda nacvičovat, protože oni byli klub (a ještě existují) ve skupinovém tanci. Bylo to náročné, ale nádherné. Dokonce jsem absolvovala jedno vystoupení v nádherných šatech standardních tanců. A přesně po roce, v téže době, kdy se jeho partnerka zrakvila, jsem já při rozcvičce nějak nešikovně padla na nohu a naštípla jsem si holenní kost.
A tím skončila moje taneční kariéra.
Ale díky tanci jsem se vzápětí seznámila se svým mužem, který byl v Dobré u Frýdku na vojně a útvar (PTP) tam nejen opravoval trať do Českého Těšína, ale i pořádal odpolední čaje. Chodil sice tancovat ke stolu pro kamarádku, líbila se mu, i když v tanci neoslňovala. Nakonec kamarádka předčasně odešla, a jak se přihnal k našemu stolu, tak holt vzal za vděk zrzkou, která tam zbyla, a bylo vymalováno. On, taky skvělý tanečník, mi při tanci řekl „slečno, víte, že kdo se shodne v tanci, ten se shodne v posteli?“ Facku nedostal jenom proto, že začali hrát, a tak mě popad za ruce a tančilo se. Druhý den jsem jen potvrdila, že jeho výběr partnerky pro život je správný, protože jsme se všichni sešli u řeky, kluci přinesli vojenské nafukovací matrace a já na rozdíl od svých kamarádek neplavala s hlavou nad vodou, stylem "paní radová", ale zapojila jsem se do boje o matraci, bez ohledu na to, jestli jsem nad vodou, nebo pod ní.
Začala jsem studiem, a tak i skončím, ve třetím semestru ekonomky, už se mi nechtělo.
K napsání těchhle vzpomínek mě inspirovaly dívky a mladé dámy, které v současnosti začaly zase nosit nabírané šatičky a sukně, jako jsme nosívaly my, akorát je mají kapku kratší.
Nestala jsem se tanečnicí, ale celkem hezky jsem protančila životem, ovšem už mi dochází dech a síly …
