Třídní sraz po padesáti letech

Náš víkendový třídní sraz v Týně nad Vltavou byl připomenutím maturity na tamní střední všeobecně vzdělávací škole aneb SVVŠ koncem května 1967. Z původního počtu 37 studentů, kteří nastoupili do prvního ročníku, jsme postupně klesli až na konečných 24. Složením jsme byli třídou převážně dívčí, muži v počtu šesti byli takřka chráněným živočišným druhem a patřičně si na tom zakládali. Jedna studentka, která k nám přišla až ve 2. ročníku z krajského města, nebyla puštěna k maturitě, všichni ostatní prošli. Maturovali jsme z češtiny, ruštiny a matematiky a z jednoho volitelného předmětu, a to u nás byl, pokud si vzpomínám, dějepis, zeměpis, biologie, fyzika, chemie a němčina.

Ačkoliv jsme byli z malého města a navíc se za nás ještě vyučovalo hodně klasicky, byly naše znalosti zřejmě na docela vysoké úrovni. Někteří byli vzápětí přijati na vysoké školy nebo nástavby. Zbytek pak odešel sotva na prahu dospělosti do pracovního procesu. Až na dvě výjimky, z nichž jednou jsem já, všichni dříve či později založili rodiny. Navzdory tomu, že jsme vstoupili do života ve všeobecně známé politicky rozbouřené době, nikdo z naší třídy neemigroval.

Zpočátku jsme se dvakrát sešli po 10 letech, pak už pravidelně po pěti. Dva z nás už bohužel několik let nežijí. Od předchozího srazu však k nim naštěstí už nikdo další nepřibyl. Ze všech pozvaných se nedostavili tři, jeden se s námi nesešel nikdy a dvě se i přes slíbenou účast nakonec přece jen neobjevily.

Až na jednu výjimku - lékařku - už nikdo nepracuje naplno, někdo z nás pracuje na částečný úvazek  nebo na dohodu, ostatní jsou již, jak se říká, na odpočinku. V tomto věku mají takřka všichni rozvětvené příbuzenstvo, děti, vnuky i pravnuky. Něčí syn pracuje již 10 let ve Velké Británii mimo svůj vystudovaný obor, něčí mladší, čerstvě vdaná dcera vyráží s manželem pracovat na 2 roky do Kanady, něčí dcera s manželem patří k letecké záchranné službě, někdo chodí na Univerzitu Třetího věku, jiný absolvoval kurz tréninku paměti z obavy, že příliš zapomíná, někdo má za sebou operaci kyčle nebo srdce, jiná se odhodlává podstoupit operaci obou kolen. Jedna ovdověla a musela se najednou naučit řadu neobvyklých činností a navíc má starosti s vnučkou, která se v pubertě nevhodným způsobem dozvěděla, že je adoptovaná. A jeden má dokonce ještě celkem čipernou 96letou maminku! Na minimální ploše tolik rozdílných lidských příběhů!

Překvapivě mnoho bývalých spolužáků žije v jediném, původním manželství. Ta první vdaná již bude zanedlouho slavit zlatou svatbu. Až na tři Pražáky zůstali ostatní celoživotními Jihočechy. Pečují o dům a zahradu, jezdí na kole, na běžkách, chodí na houby, pěstují turistiku a cestují, fotografují, navštěvují seniorské kluby, kulturní představení, jdou si zatancovat, cvičit nebo trénovat děti, a samozřejmě také sedí u počítače a komunikují po internetu se svými potomky a známými. Taková normální generace na konci šedesátky. Neslyšela jsem žádné znechucené kritiky politiků, nezazněly žádné trpké stížnosti na nedostatek financí, nebyla tu cítit žádná věkem a zdravotním stavem podmíněná rezignace.

Byli jste a jste báječní, moji milí spolužáci! Ráda jsem se s vámi sešla a ze své strany udělám vše, aby i pro mě platilo naše závěrečné: A příště už raději za rok!