Návštěvy mladých: Jak být vítán jako prarodič?

My s mužem zásadně nechodíme nečekaně, ale vždycky po domluvě, po pozvání. Nikdy se nepleteme do věcí, který se nás netýkají, nedáváme nevyžádaný rady, nevyptáváme se na soukromý věci, do kterých nám nic není a já nekontroluju, jak mají uklizeno. Jsou to jejich životy, jejich bydlení a mnohdy i jejich čurbes. Ani já nemám pořád perfektně naklizeno. Prostě jdeme na návštěvu, na kterou jsme pozvaní, sedneme si, popíjíme a povídáme si. Máme s mužem dva syny, oba mají přítelkyně a nemáme s nima nejmenší problém. Nenutíme nic, předem si ještě zavoláme, jestli mám upíct něco sladkýho nebo chtějí něco uvařit a podle toho se zařídíme. V podstatě jim vždycky všechno přijde vhod. Určitě bych si nedovolila ptát se. jestli můžu utřít prach nebo umejt nádobí! Jsou dospělí a tohleto se nás s mužem netýká. My se k nim jdeme pobavit a ne kontrolovat úklid nebo něco dělat! Nezvaní jsme na návštěvy nikdy nikam nechodili. Syn bydlel rok v pronájmu vedle v domě, měli jsme klíče od jeho bytu, ale šla jsem tam jen tehdy, když jsem mu nesla do lednice uvařený jídlo, protože v tu dobu žil sám a jídlo chtěl. Stalo se, že jsme se třeba 2 měsíce neviděli i přesto, že to k němu bylo jen přes trávník. To, že byl vedle, neznamená, že se musíme vidět denně! Když jsme byli mladí a jeli k rodičům na Moravu, předem jsme volali, kdy přijedeme, obě mámy uvařily, napekly, jak to mámy dělají a byla pohoda. Svoje věci si řešíme sami, ale i když víme, že stačí o pomoc jen požádat, děláme to jen vyjímečně, třeba když bylo třeba přivízt manžela z nemocnice, nebo když jsem potřebovala položit novej koberec, tak se oba nabídli, že to udělají, než se táta vrátí domů a jinak na to stačíme sami. Myslím, lidi jsou dnes velmi nesnášenliví, přecitlivělí a o všem se strašně moc přemýšlí. Rodina si přece pomáhá, mělo by to bejt automatický, ale nesmí se to ani z jedný strany přehánět. Pokaždý, když čtu podobný články, tak si říkám, jak jsem štastná, že jsme rodina, ve který vztahy fungují tak, jak mají. To, co jsme do nich s mužem vložili, to se nám vrací zpět. Všichni se rádi vidíme, ale je to po domluvě a jinak si do soukromí nelezeme. A určitě je dobrý vědět, kdy odejít! Naše životy jsou propojený láskou a víme, že se na sebe můžeme spolehnout. Děti jsme vychovali, jak nejlíp jsme uměli, ale životy musí žít sami a ani to, že jsme jejich rodiče, nám nedává právo jim jejich životy řídit. Oba ale s mužem víme, že přítelkyně, která by se do nás navážela a pořád proti nám něco měla, tak ta by dlouhou životnost neměla. Rádi se smějeme, nemáme rádi hádky a zbytečný dohady o hovadinách, takže každý setkání je radostný.

Článek je pěkný a navíc dávám deset hvězdiček komentáři, který tu napsala paní Adélka. To by mohlo platit přímo jako Desatero.

Vezmu to z pohledu provdané vnučky. Nejlepší babička/dědeček jsou tací, co umí vyslechnout potíž, zasmát se s Vámi, ale nekecají Vám do života. Příklad číslo jedna : Měla jsem dědu, a ten byl naprosto optimální. Pro každou rošťárnu byl, málokdy na mne zhouknul - to už muselo být, aby tak učinil - a i když neměl ke konci života excelentní zdraví, ještě předposlední den se nehorázně smál, když jsme za ním do nemocnice přišli rovnou v maskách z masopustu. Když něco potřeboval, stačilo pípnout a letěla jsem, vyřídila, nakoupila - aby byl veselej a nic mu nechybělo. Když se mu poslední měsíc života nechtělo moc jíst ani pít, tak to šlo, když jsem se u něj stavila. Žádné "musíš", ale..."dědo, když tak dlouho povídáme, nevyschlo ti trochu?" "jo, vyschlo, podej mi pivko" Případ číslo dvě je babi, žena zmíněnýho dědečka. Generál co si pamatuju od malička. Tohle musíš, tamto nesmíš. A nešlo jen o sladkosti před obědem, nebo podobné prkotiny. Nutila mne do věcí a kroužků, které jsem dělat nechtěla, ale "přeci jsou vhodné pro děvče, takže je budeš dělat". A ona je platí, takže ona rozhoduje. Hrůza, děs, naprosto ztracený čas, kdy jsem mohla sportovat, nebo číst, což mne táhlo mnohonásobně víc a táhne i do teď. Ve chvíli, kdy jsem dosáhla plnoletosti ovšem čekal babičku brutální šok. Vnučka, která ji poslouchala téměř na slovo, protože musela, se postavila na zadní: proč bych měla jít na práva nebo na medicínu? Protože ty chceš? Nakašlat, půjdu kam budu chtít já, budu nosit, co chci já, zajímat se o to, co chci. To, že ty si představuješ něco jinak, mne nebere. Smiř se s tím. Jak ona do té doby na mne, tak já na ni - ovšem, léčba šokem zde téměř nepomohla. Dokud byl dědeček živ, prostě jsem k němu a babi chodila, i když jsem věděla, že od babi dostanu zase za něco (cokoliv od oblečení po jídlo a osobní život) vynadáno. Chodila jsem tam než kvůli dědovi, vždycky jsem zatnula zuby a nějak ty narážky přežila. Ovšem nyní je bábi na nejlepší cestě k tomu, abych se tam neukazovala vůbec. Se skřípěním zubů jsem ochotna přestát nákupy, neboť vím, že by je bábi sama neunesla, já je utáhnu bez potíží, a v šumu obchodního domu neslyším lecjakou jedovatou poznámku. Ovšem rodinné návštěvy omezuji na minimum. Všímají si toho rodiče a promlouvali již babi do duše (budiž jim ke cti, že to statečně zkusili), ale výsledky to nepřineslo. Proto, pokud mohu poradit (byť jsem velice mladý ročník oproti Vám zde): naslouchejte dětem a vnukům a smějte se s nimi, případně politujte, ale nikdy nezkoušejte svým dětem a vnukům řídit život (pokud sami nepoprosí o radu), byť si to snadno odůvodníte tím, že je máte velice rádi. Může se Vám stát, že trvalým rýpáním je od sebe doslova odeženete, a již pouhá návštěva u Vás pro ně bude pouze z povinnosti a nikoliv proto, že by chtěli a těšili se k Vám. Hezký den všem.