Návštěvy mladých: Jak být vítán jako prarodič?
Ilustrační foto: ingimage.com

Návštěvy mladých: Jak být vítán jako prarodič?

9. 5. 2017

Stalo se to mnohým. Těšíme se na návštěvu dětí a vnoučat, a pak to nějak drhne. Cítíme, že zábava i vyprávění vázne a najednou nám to dochází: Vždyť oni by možná byli raději sami, bez nás. Třeba by byli raději na výletě nebo v kině. Čas s námi tráví jen ze slušnosti.

A přiznejme si, kolikrát jsme se do podobné situace v mladších letech sami dostali. Kdo někdy neřekl: Ach jo, chystá se k nám tchýně. Nebo: O víkendu přijede zase máma, no přece jí nemůžu říct, ať nejezdí.

Když ona pořád mluví

Neznamená to, že by se generace jedné rodiny, které toto prožívají, neměly rády, to vůbec ne. Jen jde o to, že mezigenerační návštěvy jsou riskantní podnik a podle toho by se k nim mělo přistupovat. Pečlivě je plánovat, šetřit s nimi a hlavně při nich být zábavný a mlčící zároveň.

„Mám maminku moc ráda, ale potíž je v tom, že pořád mluví,“ vypráví čtyřicetiletá Zdena. Žije v Praze, její máma, vdova, za ní často jezdí z Příbrami. „Chápu, že potřebuje být mezi lidmi, že má v Praze kam jít, pobaví se tady. Jenže ona pak týden sedí u mě v kuchyni, já přicházím v šest večer unavená z práce, ve které celý den mluvím, a máma řekne: Ty se se mnou vůbec nebavíš, asi jsem ti na obtíž. Já prostě už nemám sílu mluvit. Potřebuju si večer sednout, najíst se, umýt si vlasy, udělat nehty, naplnit pračku, uvařit synovi na zítra a u toho opravdu nejsem schopna s maminkou rozebírat, jaké šaty měla ta herečka ze seriálu, kterou potkala na Václavském náměstí a vypráví mi o tom už hodinu.“

A pohled z druhé strany. „Pokaždé, když přijdu k synovi, nevím, jak se chovat,“ vypráví sedmdesátiletá Vladimíra. „Tuhle jsem se zeptala, jestli nepotřebují utřít prach a syn se naštval, že nejsou žádné špindíry a utřou si ho sami. Jenže ho tam mají přímo vrstvu a já bych jim ho utřela tak ráda. Vím, že mají hodně práce a nemají na uklízení čas. Tak ráda bych jim pomohla. Raději se teda na nic neptám, nic neříkám. Dáme si kafe, hovor vázne, tak jdu po hodině domů. Za dva týdny syn zavolá a řekne: Stav se někdy, mami. Mám pocit, že to říká ze slušnosti. Ale vždycky hned další den vyrazím, jsem ráda, protože doma se ukrutně nudím.“

Deset pravidel

Takže si zkusme sepsat deset pravidel, kterými by se mezigenerační návštěvy měly řídit. Jsou užitečné pro ty mladší i starší a je celkem jedno, jestli se dotyční vidí jednou za půl roku nebo bydlí v jednom domě.

1. Nikdy se nenavštěvujeme „jen tak.“ Toto zlaté pravidlo před časem popsala herečka Iva Janžurová v jednom z rozhovorů. Žije ve velkém domě spolu s rodinami svých dvou dcer, každý má své patro. Herečka říká, že k nim zásadně nechodí bezdůvodně. „Přijít jen tak se slovy „jak se máte“ je vyloučeno. Známe to z mnoha komedií, není nic horšího, než neohlášená návštěva,“ říká.

2. Nescházíme se kvůli jídlu. Starší generace často trpí pocitem, že mladým je neustále třeba podstrojovat. Nosí buchty, dorty, gulášky, knedlíčky... Jenže přijít v třicetistupňovém vedru se zelím a kachnou v rendlíku a divit se, že syn a vnuci se do jídla ihned s nadšením nepustili, je hloupost. Jsme si opravdu jistí, že mladí o naše jídlo stojí? Nestravují se třeba jinak? Nekončí ten rendlík nakonec v lednici, neleží tam pak bez povšimnutí? Když jdeme na návštěvu, nechme se pozvat, pohostit, byť je to třeba jen káva a sušenka. Naopak, když zveme mladé k nám, nic nám nebrání se zeptat: Hele, ráda bych přichystala něco, co jsi míval v dětství rád, ale teď nevím, zda to pořád jíš? Chceš, ať uvařím svíčkovou, nebo teď jíš něco lehčího? Uvidíte, že děti si vděčně řeknou a nebude tak docházet k trapnému pobízení: Proč nejíš, vždyť jsem se s tím štrůdlem táhla přes celé město? Tak se s tím štrůdlem prostě netahejme.

3. Pochvalme toho, koho máme rádi. Pochvala nic nestojí a udělá každému dobře. Všímejme si na návštěvě, co je v bytě nového, co je tam hezké. Stačí říct: To je pěkný hrnek a atmosféra je hned příjemnější, než když tchýně řekne snaše: Ty nemáš záclony? Vždyť je ti sem večer vidět. Nebo: Ty sušíš prádlo v kuchyni? Vypadá to tady jako v prádelně…

4. Nemějme hlavní slovo. Zkusme se vcítit do toho, co naše dospělé děti prožívají. Už to nejsou děti, mají své starosti v práci, jsou unavené. Nečekejme od nich, že s námi budou celý víkend vesele klábosit. Je fajn, když nás pozvou na chatu, ale to neznamená, že se nám tam musejí celý víkend věnovat. Pěkné chvíle se dají sdílet i mlčením a mnohdy patří k těm nejhezčím.

5. Mluvme na rovinu. V jedné rodině to chodí takto: Prarodiče přijedou na návštěvu k synovi a řeknou: „Hele, Toníku, moc by nám pomohlo, kdybys nám toto léto pomohl ostříhat živý plot a opravit tu zídku u garáže. Dej vědět, kdy se ti to bude hodit, my už to nezvládneme a nemáme peníze na to, abychom si někoho najali.“. V druhé rodině to chodí takto: Prarodiče přijedou na návštěvu k synovi a říkají: „Ne, nic nepotřebujeme, nedělej si starosti, my už jsme si zvykli, že nemáš čas. Ne, my to zvládneme sami.“ No, kteří činí lépe, co myslíte?

6. Netrvejme na oslavách. Opravdu není nutno zvát na každý svátek či narozeniny padesát příbuzných a cítit se uražení, pokud se polovina z nich omluví. Není nic horšího, než se vnucovat s oslavami svých vlastních výročí. Pokud se příbuzní sami neozvou a nechtějí přijít, případně nás někam pozvat, prostě se s tím smiřme a oslavme si výročí pěkně sami nebo s kamarády, se sousedy. Prostě s tím, s kým nám je dobře. Takže klidně sami se sebou.

7. Neutrácejme. Nenosme na návštěvy k dětem a vnukům kytky, láhve, hračky. Jistě, maličkost pro vnouče nikdy neuškodí, ale je zbytečné dělat z pozvání k synovi či dceři oficiální událost a stát za dveřmi s pugetem v celofánu.

8. Nevyptávejme se. Nepokládejme otázky typu: Už jste splatili tu půjčku? A opravdu nemáte v manželství žádné problémy, zdáte se mi nějací divní? Máte vůbec nějaké úspory, když si každý rok dovolíte dovolenou u moře? I kdyby nám tyhle otázky hlodaly v hlavě, nepokládejme je. Jednoduše proto, že do života našich dospělých dětí nám už nic není.

9. Organizujme s předstihem. Pokud chcete pozvat mladé na návštěvu, nebo se vypravit k nim, neříkejte jim to dva dny předem. Pracující lidé s dětmi mají přece jen jiný časový program než penzisté. Ideální je zavolat: Ráda bych vás někdy viděla, když něco vymyslíte, dejte vědět, ideálně začátkem listopadu třeba, ano? Při této metodě je zaručeno, že si mladí pomyslí: Máme štěstí na ideální babičku, dědu, tchýni, tchána, dosaďte si, co je libo.

10. Užijme si péče. Neodmítejme nabídky na doprovod na zastávku, na odvoz domů a podobně. Nač si hrát na hrdiny? Je úplně normální, že dcera nebo syn odvezou svou mámu domů a nenechají ji ve tmě courat přes půl města. Hlavně se vyhněme situacím typu: „Mami, já tě odvezu.“ „Ne, já jdu sama.“ „Nemůžeš sama, je tma.“ „Neobtěžuj se, já to zvládnu.“ „Tak tě dovedu aspoň na zastávku.“ „Copak netrefím na zastávku?“

A to jedenácté pravidlo si můžeme vytvořit podle sebe. Protože každý, když se zamyslí, najde něco, čím vztahy v rodině při návštěvách a společných oslavách komplikuje. A kdo si to nepřizná, tomu není pomoci.

rodina
Hodnocení:
(5 b. / 1 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lenka Capíková
My s mužem zásadně nechodíme nečekaně, ale vždycky po domluvě, po pozvání. Nikdy se nepleteme do věcí, který se nás netýkají, nedáváme nevyžádaný rady, nevyptáváme se na soukromý věci, do kterých nám nic není a já nekontroluju, jak mají uklizeno. Jsou to jejich životy, jejich bydlení a mnohdy i jejich čurbes. Ani já nemám pořád perfektně naklizeno. Prostě jdeme na návštěvu, na kterou jsme pozvaní, sedneme si, popíjíme a povídáme si. Máme s mužem dva syny, oba mají přítelkyně a nemáme s nima nejmenší problém. Nenutíme nic, předem si ještě zavoláme, jestli mám upíct něco sladkýho nebo chtějí něco uvařit a podle toho se zařídíme. V podstatě jim vždycky všechno přijde vhod. Určitě bych si nedovolila ptát se. jestli můžu utřít prach nebo umejt nádobí! Jsou dospělí a tohleto se nás s mužem netýká. My se k nim jdeme pobavit a ne kontrolovat úklid nebo něco dělat! Nezvaní jsme na návštěvy nikdy nikam nechodili. Syn bydlel rok v pronájmu vedle v domě, měli jsme klíče od jeho bytu, ale šla jsem tam jen tehdy, když jsem mu nesla do lednice uvařený jídlo, protože v tu dobu žil sám a jídlo chtěl. Stalo se, že jsme se třeba 2 měsíce neviděli i přesto, že to k němu bylo jen přes trávník. To, že byl vedle, neznamená, že se musíme vidět denně! Když jsme byli mladí a jeli k rodičům na Moravu, předem jsme volali, kdy přijedeme, obě mámy uvařily, napekly, jak to mámy dělají a byla pohoda. Svoje věci si řešíme sami, ale i když víme, že stačí o pomoc jen požádat, děláme to jen vyjímečně, třeba když bylo třeba přivízt manžela z nemocnice, nebo když jsem potřebovala položit novej koberec, tak se oba nabídli, že to udělají, než se táta vrátí domů a jinak na to stačíme sami. Myslím, lidi jsou dnes velmi nesnášenliví, přecitlivělí a o všem se strašně moc přemýšlí. Rodina si přece pomáhá, mělo by to bejt automatický, ale nesmí se to ani z jedný strany přehánět. Pokaždý, když čtu podobný články, tak si říkám, jak jsem štastná, že jsme rodina, ve který vztahy fungují tak, jak mají. To, co jsme do nich s mužem vložili, to se nám vrací zpět. Všichni se rádi vidíme, ale je to po domluvě a jinak si do soukromí nelezeme. A určitě je dobrý vědět, kdy odejít! Naše životy jsou propojený láskou a víme, že se na sebe můžeme spolehnout. Děti jsme vychovali, jak nejlíp jsme uměli, ale životy musí žít sami a ani to, že jsme jejich rodiče, nám nedává právo jim jejich životy řídit. Oba ale s mužem víme, že přítelkyně, která by se do nás navážela a pořád proti nám něco měla, tak ta by dlouhou životnost neměla. Rádi se smějeme, nemáme rádi hádky a zbytečný dohady o hovadinách, takže každý setkání je radostný.
Zuzana Pivcová
Článek je pěkný a navíc dávám deset hvězdiček komentáři, který tu napsala paní Adélka. To by mohlo platit přímo jako Desatero.
Adéla Rybková
Vezmu to z pohledu provdané vnučky. Nejlepší babička/dědeček jsou tací, co umí vyslechnout potíž, zasmát se s Vámi, ale nekecají Vám do života. Příklad číslo jedna : Měla jsem dědu, a ten byl naprosto optimální. Pro každou rošťárnu byl, málokdy na mne zhouknul - to už muselo být, aby tak učinil - a i když neměl ke konci života excelentní zdraví, ještě předposlední den se nehorázně smál, když jsme za ním do nemocnice přišli rovnou v maskách z masopustu. Když něco potřeboval, stačilo pípnout a letěla jsem, vyřídila, nakoupila - aby byl veselej a nic mu nechybělo. Když se mu poslední měsíc života nechtělo moc jíst ani pít, tak to šlo, když jsem se u něj stavila. Žádné "musíš", ale..."dědo, když tak dlouho povídáme, nevyschlo ti trochu?" "jo, vyschlo, podej mi pivko" Případ číslo dvě je babi, žena zmíněnýho dědečka. Generál co si pamatuju od malička. Tohle musíš, tamto nesmíš. A nešlo jen o sladkosti před obědem, nebo podobné prkotiny. Nutila mne do věcí a kroužků, které jsem dělat nechtěla, ale "přeci jsou vhodné pro děvče, takže je budeš dělat". A ona je platí, takže ona rozhoduje. Hrůza, děs, naprosto ztracený čas, kdy jsem mohla sportovat, nebo číst, což mne táhlo mnohonásobně víc a táhne i do teď. Ve chvíli, kdy jsem dosáhla plnoletosti ovšem čekal babičku brutální šok. Vnučka, která ji poslouchala téměř na slovo, protože musela, se postavila na zadní: proč bych měla jít na práva nebo na medicínu? Protože ty chceš? Nakašlat, půjdu kam budu chtít já, budu nosit, co chci já, zajímat se o to, co chci. To, že ty si představuješ něco jinak, mne nebere. Smiř se s tím. Jak ona do té doby na mne, tak já na ni - ovšem, léčba šokem zde téměř nepomohla. Dokud byl dědeček živ, prostě jsem k němu a babi chodila, i když jsem věděla, že od babi dostanu zase za něco (cokoliv od oblečení po jídlo a osobní život) vynadáno. Chodila jsem tam než kvůli dědovi, vždycky jsem zatnula zuby a nějak ty narážky přežila. Ovšem nyní je bábi na nejlepší cestě k tomu, abych se tam neukazovala vůbec. Se skřípěním zubů jsem ochotna přestát nákupy, neboť vím, že by je bábi sama neunesla, já je utáhnu bez potíží, a v šumu obchodního domu neslyším lecjakou jedovatou poznámku. Ovšem rodinné návštěvy omezuji na minimum. Všímají si toho rodiče a promlouvali již babi do duše (budiž jim ke cti, že to statečně zkusili), ale výsledky to nepřineslo. Proto, pokud mohu poradit (byť jsem velice mladý ročník oproti Vám zde): naslouchejte dětem a vnukům a smějte se s nimi, případně politujte, ale nikdy nezkoušejte svým dětem a vnukům řídit život (pokud sami nepoprosí o radu), byť si to snadno odůvodníte tím, že je máte velice rádi. Může se Vám stát, že trvalým rýpáním je od sebe doslova odeženete, a již pouhá návštěva u Vás pro ně bude pouze z povinnosti a nikoliv proto, že by chtěli a těšili se k Vám. Hezký den všem.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?