Nebojme se být jiní aneb Chvála odlišnosti
Ilustrační foto: ingimage.com

Nebojme se být jiní aneb Chvála odlišnosti

7. 5. 2017

Vyberu si tuhle bundu, protože podobnou má kamarádka a také jsem ji viděla na dalších dvou paních. Asi se teď nosí. Koupím si tuhle novou pánev, protože všechny sousedky mají tu samou a říkají, že je skvělá.

Ve čtvrtek nesmím vynechat seriál Ordinace, protože se ženské ve cvičení divily, že se už nedívám. Vlastně jsem si s nimi neměla o čem povídat, nebyla jsem vůbec v obraze, co je v něm nového. Stává se vám některá z těchto situací?

Pokud ne, jste šťastný sebevědomý jedinec. Takových je málo, ale jsou zpravidla spokojenější, než ostatní množina všech, kteří chtějí být co nejméně odlišní od ostatních.

Co tomu řeknou ostatní?

Sedmdesátiletá Hana nedávno začala chodit do kroužku ručních prací. Sousedky jí říkaly, že přece nemůže pořád sedět doma a číst, že potřebuje mezi lidi. „Chodím tam a strašně mě to nebaví,“ vypráví. „Jenže všude čtu, že moderní senioři jsou aktivní, že nejhorší je být uzavřená doma, číst a koukat na televizi. Takže tam chodím, abych byla mezi lidmi, ale pokaždé se celou tu dobu strašně těším domů.“

A další příběh. Pětašedesátiletá Jarmila nesnáší pohřby. Je vdova, zemřelo jí několik blízkých přátel a pohřby v ní vyvolávají vzpomínky na tyto stresové okamžiky. Na jednom obřadu dokonce omdlela. Nedávno bylo v její početné rodině další úmrtí. Rodina je to katolická, obřad byl v kostele a velký. Jarmila se rozhodla, že nepůjde. „Neteř mi vynadala, že jsem se zbláznila,“ vypráví. „Bratranec prohlásil, že jsem černá ovce rodiny. A když jsem se s tím svěřila kamarádce, jen řekla: Cože? Nešla jsi na pohřeb? No to je hrozné. To se přece musí.“ Jarmila se trápí, její psychický stav se výrazně zhoršil, pláče. „Udělala jsem špatně? Nechtěla jsem nikoho urazit. Mrzí mě, že nikdo z rodiny nechápe, že toho prostě nejsem schopna. Já sama si žádný obřad nepřeju, pohřby prostě nesnáším, tak proč na ně musím chodit? Jen proto, abych se nelišila od davu?“

Zařiďme si to podle sebe

Celý život žijeme v představě, že se něco sluší, patří, musí. Co se má a nemá dělat, nám říkali rodiče, učitelé, čteme o tom v časopisech a knihách. Zároveň celý život postupně zjišťujeme, že něco je nám blízké a něco ne. Že to, co jiný dělá rád, my třeba nesnášíme a naopak. Čím jsme zralejší, tím máme méně chuti se přetvařovat a nutit do něčeho, co nám jde takzvaně proti srsti. Jenže to vůbec není špatně, naopak. A moudrý člověk odlišnost respektuje a nesnaží se ji přetvořit k obrazu svému.

„Jednou se mě ptala jedna maminka, co si má počít, když její dítě si najednou nechce nechat předčítat ani samo číst,“ říká psycholog Jeroným Klimeš. „Dříve ho to bavilo, najednou říká, že prý jiné děti také nečtou, a když by četlo, nebylo by „in“, nýbrž „out“. Řekl jsem jí, že to je přece to nejlepší, co její dítě může potkat, že není „in“. Snažte se v dítěti vyvolat pocit, že nejvíce „in“ přece je, když je člověk „out.“

Ta rada je velmi cenná v každém věku. Kdo obvykle v životě dokázal něco výrazného? Lidé něčím výjimeční. Odlišní. Sebevědomí. Vyrovnaní. Ne ti, kteří se celý život honili za tím, aby byli stejní jako ostatní. Psychologové se shodují, že věk nad padesát je naprosto ideální k tomu, abychom hodili za hlavu to, o čem jsme si dodnes mysleli, že se hodí, že se sluší, že se musí. Je čas dělat výhradně to, co nás baví, co nám zbytek našeho života zpříjemní a udělá ho lepší, než byl ten dosavadní.

Ano, o to ve stáří jde. Je to poněkud sobecký přístup k životu, ale kdy jindy než v jeho poslední třetině máme myslet především na sebe? V první třetině jsme mysleli na rodiče, na školu. V druhé třetině na děti, na práci. Ta třetí je tady pro nás.

Takže, pokud jsme rádi sami a čteme, buďme prostě doma a čtěme. A kašleme na řeči, že senior má mít spoustu aktivit.

Jsme rádi mezi lidmi a uspokojuje nás pomáhat jiným? Hurá do nějaké charitativní organizace nebo si vymysleme vlastní projekt a hoďme za hlavu řeči našich dětí: Mami, proč pořád někde lítáš, proč si neodpočineš?

Zamilovali jsme se do internetu? No tak surfujme, užívejme si toho kouzelného virtuálního světa, i když třeba od partnera slyšíme: A tebe nebolí oči? Tuhle jsem četl, že existuje závislosti na internetu, myslím, že ji máš.

Máme starosti z blížících se Vánoc? Zlobí nás, že si z penze nemůžeme dovolit nakoupit dětem a vnukům vše, co bychom rádi, a napéct hromady cukroví? No tak řekněme: Milé děti, nakupovali jsme a pekli celý život, tyhle Vánoce chceme jiné. Prosím, vezměte nás do restaurace na dobrý oběd.

Podobných situací, kdy si uvědomíme, že bychom ve skutečnosti něco chtěli udělat jinak, než obvykle děláme, jistě ve svém životě každý z nás najde mnoho.

lidé
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiří Libánský
Konkrétně já nemám a nikdy jsem neměl problém s tím, že bych se snad ztrácel v davu. Že budím pozornost mi nikdy nevadilo. Naopak, činil jsem to záměrně a spíš jsem se tím určitým způsobem bavil. Také se tím vyvíjela veliká tolerance k různým odlišnostem jiných lidí. Je to super, když jsou lidé odlišní. Tím víc si uvědomují a posilují to, co je jako člověka s člověkem spojuje.
Dalibor Marounek
moc pěkně napsané od srdce, celý život jdu taky proti proudu , konzumní spoleČnost, křesťanství i jiná náboženství mi nic neříkají, rovněž masové akce, oslavy, firemní večírky,, příroda to je věčná inspirace a učit se je tam pořád co
Helenka Vambleki
Nosím, co líbí mně, vařím, co mi chutná, chodím, kam chci...nic nemusím a to je na našem věku to nejkrásnější. Žijme, jak se to líbí nám, na lidi nehleďme, z jejich peněz to nejde
Eva Krausová
Chci být svá a nic a nikdo na tom nic nezmění, je to přece můj život.
Zdenka Jírová
Nikdy jsem nedala na řeči typu :" Co by tomu řekli lidi". Pokud mohu, dělám si co chci. Nechci tím ale nikomu ubližovat.Moje dávná kamarádka nechodí ven na procházky je doma a poslouchá Šlágr. Já zas rada chodím do přírody na procházky. teď už jen omezeně ze zdravotních důvodů. Tak jsem to vyřešila tak, že na procházky jsem si našla jinou přítelkyni a s tou lenivější se občas scházím doma.
Zuzana Pivcová
Když jsem byla mladinká a smáli se mi, že jsem hubená a jiná, přála jsem si se ztratit v davu, aby si mě nikdo nevšiml. Po čase jsem chtěla být jiná za každou cenu a docela jsem si na tom naivně zakládala (viz Ještě nikdy jsem nepoznal něco takového....). Dnes vím, že jsem svá. A je mi opravdu jedno, jestli jiná nebo s někým stejná. :-)))
Soňa Prachfeldová
Ano je to jedinečná příležitost se zařídit v důchodu podle sebe a věnovat se svým aktivitám, na které dříve nebyl čas. Ale občas nás naše děti a vnuci potřebují a jsem za to ráda.
Oldřich Čepelka
V rozmanitosti je síla a plnost života. Právě jsem o tom dopsal článek a dávám ke zveřejnění.
Jana Šenbergerová
Nikdy jsem netoužila být jako ostatní, nikdy jsem neměla ráda rodinné sešlosti, nemusím svatby, pohřby mi nevadí. Vždycky jsem kvůli tomu měla zle a trápilo mě to, ale ustála jsem to. Teď jsem šťastný a sebe-vědomý jedinec. Nejvíc mě těší, že to dochází i lidem kolem mě a občas mi dají i za pravdu. O tu ale nejde, stejně máme každý tu svou. Nejkrásnější na lidstvu je jeho různorodost, proto nechápu, proč se snažíme ji likvidovat.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 52. týden

U tradic zůstaneme i na přelomu roku 2024 a 2025. Kvízové otázky tohoto týdne se budou týkat tradic novoročních.