Zážitky z procházek
Se psama musíte ven, ať už je počasí jak malované nebo nepohoda (vlčák mladejch a tehdy můj jezevčík). Tes byla vytrvalá (vnučka) a chodila se mnou i v nečase – nedala si to vymluvit. Na těchto procházkách se toho hodně dověděla a já zas užila. A tak jsme kráčely po cestách a pěšinkách, já jí ukazovala veliký kopec mraveniště a povídala o mravenečcích, ukazovala jí na podzim, jak ze všech stromů spadá listí, jen na doubku listí zůstává až do jara, kdy naroste nové a to staré opadne. Jen tak jsem tlachala, aby řeč nestála a abych upoutala její pozornost. Jaké bylo moje překvapení, když po čase, když jsme přiťapkaly zase k malému doubku, mi řekla „Babičko, to je doubek, z toho nepadá listí“.
Dcera občas hlídala přes noc své známé kloučka, a tak se jednoho rána v únoru stalo, že jsme se vypravily na procházku a kloučka jsme musely vzít s sebou. Mrzlo až praštělo, my s Tes už jsme měly své rituály, na kloučka (sice o něco staršího než Tes, té byly 3, ale poněkud retardovaného), bylo nutné dávat pozor. A tak, když jsme se přiblížili k řece a jako obyčejně nasbírali kamínky a začali je házet do vody, milému kloučkovi došly zásoby kamínků a strčil do vody Terezku. Byl to v podstatě začátek naší procházky a ten den taky konec. Takovým fofrem, s jazykem na vestě a dítětem v náručí, zabalenou do vlastní bundy – jsem ten kopec v parku ještě nikdy nevyběhla a doufám, že už nikdy nebudu muset.
Další – převelice důležitá příhoda se nám stala na začátku léta. Chodily jsme podél řeky až k jezu, kde byly zbytky rozbořeného mlýna – říkalo se tam podle bývalého mlynáře u Pičmana. Přelezli jsme náhon, vlčák to absolvoval sám, jezevčíka jsme sundaly, Terezku svléknout do kalhotek a sundat botičky a procházely jsme se po jezu. Byl nově vybudovaný, k protějšímu břehu se malounko svažoval, neklouzal, a tak jsme si to užívaly. Ze soboty na neděli přišla v noci bouřka a pořádný slejvák. Neděle ráno jako malované, a tak opět k Pičmanovi na jez. Po dešti se kapku zvedla hladina a přes jez teklo poněkud více vody. Než jsem stačila postřehnout nebezpečí na druhé straně jezu, Tes už tam byla a coby muší váha – voda jí podrazila nohy a dítě se ztratilo v proudu pod jezem. V prvním okamžiku jsem ztuhla, najednou se dítě opodál vynořilo, tak jsem hupla za ní tak, jak jsem byla, a měla jsem co dělat, aby nás proud nesebral obě. Vylezly jsme ven, dítě neplakalo, ale když popadlo dech, prohlásilo třesoucím se hlasem „Babičko, tys mi zachránila život, teď už budeme navždycky spolu“ a začala natahovat moldánky. Měla jsem strach, že se od toho topení bude bát vody, ale opak je pravdou, zřejmě ten rak na rozhraní lva, ve kterém je narozena, to jistí. :-)
Tohle by se dalo nazvat - "vejšplechty vnučky"
Děvenky moje byly na víkend u mě v Praze. Jely jsme po Evropské třídě s dcerou a Terezkou (mohlo ji být tak 5 let) na letiště, zkouknout letadla. Cestou jsme z autobusu viděly "dům na prodej". Jak jsme si ho tak prohlížely a dcera rozdělila, kde kdo bude bydlet, povídá, no takovejch 5 až 7 melounů by to spravilo, né (byly to devadesátý léta, tehdy celkem reálná cena). Terezka nás pozorně poslouchala a po chvíli z ní vypadlo, no tak počkáme do léta, koupíme 7 melounů a jdem na barák. :-))))
Svěřila mi tajemství a požádala, nikomu to neříkej, jo ? Můžu mít na tebe "spolehlivost?"
To jí byly tak dva roky, uvolila jsem se, že ji půjdu po obědě uspat, spala jsem dřív než ona, ale ještě před tím, než jsem zhasla a ona si hrála, tak z ní vypadlo: "Budou si muset na ten nepořádek najít nějakou jinou sluhovnici.“
Jo už je tomu plus mínus 20 let, ale jako by to bylo včera …