Čím větší děti, tím větší starosti

Ve stáří je člověk nějak víc úzkostlivý. Kde jsou ty bezstarostné roky mládí. V zimě trnu, když je náledí, dcera dojíždí autem do práce. Vzájemná pomoc v rodině díkybohu funguje.

Kde jsou ty krásné časy, kdy nebyly mobily a neměli jsme telefon v bytě, jen v budce před domem! Dvanáctkrát za rok jsem napsala domů dopis, tolikrát od maminky dopis dostala, takže průšvihy vyšly najevo, až když byly úspěšně zažehnány. Dnes vím o každém zaraženém prdu, a kdybych si měla dělat hlavu, kdykoliv je něco jinak, než by mělo být, už bych tu asi nebyla. Když "děti" potřebují, pomohu, mohu-li, když potřebuji já, nezůstanu bez pomoci. Jinak je nechávám žít a ony mě stejně.

Asi je nás víc, ktré potomci postavili před podobné problémy. Zbylé jídlo jsem dojedla, koláčky, zapomenuté v komoře skončily v bioodpadu. Na neurol také došlo a nejspíš ještě dojde. Po velikonocích nastává období očekávání dobrých zpráv. Snad nebude dlouhé.

Jsem ráda, že se už dávno děti neptají, zda mají něco udělat. Zodpovědnost rozhodnutí nechci nést.

Jsem asi jako Vaše žena. Dcera mi zavolá a jen tak se zmíní, že je u nich v rodině nějaký problém-vnučka je zase nemocná, dceru chytly dásně, zeťák se necítí, protože je přepracovaný. Už mi v hlavě běhají myšlenky těch nejtragičtějších filmových scénářů. Špatně spím a čekám netrpělivě na nový telefonát. Hned na začátku na dceru vybafnu - tak jak to dopadlo? A ona - Co mělo dopadnout. No dobrý, normálka. Pak si říkám - Už se nebudu nikdy nervovat, ať se tam děje co děje. Ale trvá to do dalšího volání.