Zbyli jsme si jen pro sebe
Ano, slovo těžká práce je na místě. Protože v mnohaletém vztahu postupně mizí vášeň, vzrušení, okouzlení. Nastupuje nuda, únava a pocit: tohle všechno jsem už slyšel/slyšela tisíckrát. Představy o věčně zamilovaných párech seniorů, kteří tráví zbytek života ruku v ruce na procházkách či dovolených, patří do říše snů. Realita je taková, že se často partneři začnou nejvíce hádat v době, kdy jsou jejich děti dospělé, zůstanou spolu doma sami a co teprve, když oba odejdou do penze.
Najednou spolu tráví veškerý čas. Na to nebyli zvyklí, vždyť chodili do práce a potkávali se často až večer. Najednou není o čem mluvit. Najednou na partnerovi či partnerce vidíme každou chybičku, rozčilují nás slova, gesta a činy, kterých jsme si dříve nevšímali.
Psychologové se shodují, že přibývá rozvodů u párů, které spolu žily třicet a více let. „Může v tom hrát roli přirozený vývoj vztahu, ale také proces stárnutí, během něhož se mění nejen vzhled a tělo člověka, ale také jeho osobnost,“ říká Marcela Škábová z poradny pro rodinu a mezilidské vztahy v Rakovníku. „Ve vyšším věku se tak některé povahové rysy mohou zvýrazňovat. Zatímco například dříve bývala prudkost a dominantnost manžela třeba přitažlivá, tím, jak stárne, se jeho touha po prosazování vlastní vůle může zvýraznit tak, až je to pro jeho partnerku nesnesitelné a naopak,“ vysvětluje.
Rozvodů seniorů přibývá
Údaje Českého statistického úřady hovoří jasně: od devadesátých let dvacátého století se podstatně změnila struktura rozvodů podle délky trvání manželství, když se zvyšovalo zastoupení rozvodů déletrvajících manželství. V roce 1991 se po více než dvaceti letech od sňatku rozvádělo necelých 13 % ze všech manželství, která byla v tom roce rozvedena. V roce 2001 to bylo už více než 19 % a v roce 2015 představovala manželství trvající více než dvacet let už 30 % ze všech rozvodů.
„S manželem jsme se asi deset let připravovali na to, jak půjdeme do penze a užijeme si ji,“ vypráví pětašedesátiletá Ludmila. „Místo pohody se teď hádáme jako nikdy předtím. Kvůli všemu. Nejčastěji kvůli penězům. Manžel mi vyčítá, když chci jít na výstavu nebo si dát ve městě kávu. Sklony k šetření měl vždy, ale teď v penzi se to vystupňovalo k nesnesitelnosti. Výsledkem je, že čím dál více času tráví na naší chatě a já v našem bytě ve městě. Děti nad námi jen kroutí hlavou a já se nemám se svým trápením komu svěřit,“ říká.
Podobně mluví šedesátiletý Josef. „Moje žena je dost upovídaná. Když přestala chodit do práce, nemá si s kým povídat, a tak pořád mluví se mnou. Vypráví mi podrobně věci, které mě absolutně nebaví, a pak pořád slyším, že jsem nemožný, protože s ní nekomunikuji. Čím dál více času jsme od sebe, já sedím u internetu, ona u televize.“
„Ponorka“ je přirozená
Takže je na čase začít s touto smutnou realitou něco dělat. Psychologové a jiní odborníci na mezilidské vztahy se tímto tématem zabývají čím dál častěji. A radí jediné: Na tom, aby se manželství po mnoha letech nestalo rutinním soužitím dvou lidí, kteří si nemají co říct, je třeba pracovat. A jsme u té výše zmíněné údržby.
Zakladatel největší české seznamovací agentury Grand Oto Kronrád se tomu tématu věnuje v knížce S kým dál?, kde využil řadu poznatků psychiatra Miroslava Plzáka, s nímž spolupracoval. Podle něj je takzvaná ponorková nemoc průvodním jevem všech dlouholetých manželství.
„Je zřejmé, že má tři zdroje,“ tvrdí Kronrád. „Dlouhodobým soužitím se pozitivní obsahy a náměty k dorozumívání vyčerpávají a pozornost se obrací k nedostatkům. Další zdroj je ten, že často chceme o tom druhém vše vědět, dotíráme na jeho intimitu a neuvědomujeme si, že to, co si druhý skutečně myslí, je nám ve skutečnosti nedostupné. Třetí problém je, že se snažíme více bojovat o kompetence než spolupracovat.“
Ponorkové nemoci se v dlouholetém manželství nevyhneme. Měli bychom s tím počítat. Ale řešením není, pokud přijmeme za normu, že nejlepším vypořádáním se s manželskými neshodami je prostě rozvod. Psychologové upozorňují, že rozvod ve vyšším věku je mnohem stresovější záležitost, než ve věku mladém. Začít nový život ve čtyřiceti je snazší než v šedesáti. Poslechněme si na závěr poznatek pětašedesátníka, který se před třemi lety rozvedl: „Se ženou jsme se po pětatřiceti letech manželství hádali tak, až jsme se rozhodli pro rozvod. Řekl jsem si, že chci zbytek života strávit v klidu, s kamarády, na rybách a na výletech. Třípokojový byt jsme vyměnili za dvě garsonky. Ale necítím se tam dobře. Je mi smutno a uvědomuju si, že bych ty hádky klidně bral zpátky. Děti a vnučky jsou na nás naštvané a nechodí ani za mnou, ani za ženou. Nejlépe to asi vystihla vnučka, které je patnáct. Řekla: Dědo, já myslela, že takové pitomosti dělají jen mladí.“
Pět zásad, které pomáhají „přežít“ dlouholeté manželství
- Nemusíte vše dělat společně. To, že partner nechce do divadla či partnerka o víkendu na chatu, není na škodu, naopak. V penzi se ponorková nemoc projevuje nejvíce, proto si hledejte příležitosti, jak být na čas od sebe. Když jste chodili do práce, trávili jste přece společně mnohem méně času.
- Oddělené ložnice. Nejsou známkou toho, že manželství je v troskách, naopak. Mnohé starší páry zůstaly žít v bytě, ve kterém mají volný pokoj po odrostlých dětech. Klidně si vytvořte oddělené ložnice. Nebude vás rušit chrápání, to, že jeden si chce číst a druhý surfovat na internetu a podobně. Vyšší věk si prostě žádá více soukromí.
- Mluvte na rovinu. Když vás partner či partnerka něčím opravdu hodně štve, jasně to formulujte a zkuste najít řešení. Nejhorší je mlčení.
- Nečekejte romantiku. Pokud jste se to ještě nenaučili, je nejvyšší čas přestat používat větu: Je smutné, jak dlouho jsi mi už neřekl/neřekla, že mě máš rád/ráda. Tahle výčitka sluší dvacetiletým, v šedesáti je směšná. Pokud jste s někým desítky let, je jasné, že vás má rád, ač to třeba vůbec nedává najevo.
- Naučte se starat. Stárnutí provázejí zdravotní potíže, s tím nic nenaděláme a nikdy nevíme, kdy a koho se budou týkat. Zkuste se tedy o partnera či partnerku starat tak, jak byste si představovali, že by se měl/měla starat o vás. Ano, je to těžké, ale nikdy nevíme, jak kdo na tom jednou budeme.
