Agentura STEM/MARK zpovídala na téma mezigeneračních vztahů v rodinách více než pět tisíc respondentů, a to jak z řad rodičů, tak z řad dospělých dětí. Všichni mají jasno: Společné soužití je obrovský kompromis a čím jsou obě generace starší, tím je soužití náročnější.
Nejvíce problémů nastává v momentě, kdy v jednom domě či bytě žije potomek, který si už vytvořil svou vlastní rodinu. Právě vážný partnerský vztah je obvykle důvod, který přiměje dospělé dítě k odstěhování se od rodičů. A právě kvůli partnerů se generace nejčastěji hádají, pokud se rozhodnou sdílet společný dům či byt. Přitom hodně lidí sní právě o tomto: Postavíme velký dům. Až budeme stárnout, zůstane nám jedno patro a syn či dcera se svou rodinou budou obývat do druhé. Budeme si vzájemně pomáhat. Oni nám budou přínosem při našem stárnutí, my jim budeme hlídat děti. Vytvoříme krásný model mezigeneračního soužití. Mnozí o tom sní, málokomu se to podaří. Realitou jsou spíše senioři žijící v poloprázdných vilkách a mladí lidé odstěhovaní do svých nových domů nebo bytů. Když už je pokus o společné soužití učiněn, málokdy se jedná o idylu.
Žili, jako bych tady nebyla
Například čtyřiasedmdesátiletá Irena žije sama ve velké dvoupatrové vile v okrajové části Prahy. Penze ji nestačí na to, aby ji mohla dostatečně vytápět, natož tak udržovat. Dům chátrá. Syn žije s manželkou v paneláku, její dva vnuci taktéž. Když si starší vnuk našel přítelkyni, nabídla mu, aby si obsadili část vily. Vnuk jásal, že nebude muset platit nájemné v bytě a hned se nastěhovali.
„Ani je nenapadlo zeptat se, jestli by neměli na bydlení v mém domě nějak přispět, ale nic jsem neříkala, byla jsem ráda, že jim mohu usnadnit život a že tady nebudu sama,“ stěžuje si Irena. „Žili si svůj život, jako bych tady nebyla. Ta mladá se sice někdy zeptala, jestli něco nepotřebuji, ale bylo jasné, že je ráda, že odpovídám, že ne. Když jsem jí řekla, ať se staví na kafe, stejně nepřišla. Bylo mi jasné, že jsem pro ni stará bába, se kterou si nemá co říct. Nakonec se odstěhovali zpátky do podnájmu. Synovi řekli, že u mě neměli dost soukromí. Což nechápu, protože jsme se prakticky neviděli. Možná jim vadilo, že často sedávám na zahradě a mám tam poměrně hlasitě puštěné rádio, ale přece nebudu měnit své zvyky,“ přemítá.
Jde o příběh, který skončil v podstatě hezky. Mnohem více je těch, kdy společné soužití končí hádkami a nenávistí. “Na vině nebývá ani tak nedostatek vzájemné komunikace, jako spíše nedostatek vzájemně sdílených pravidel,“ míní psycholog Petr Šmolka. „Společné soužití více generací je rozhodně přínosem pro děti, které pak umí navazovat mezigenerační vztahy, ale pokud v takových případech vidí spíše hádky a neshody, je lepší takové soužití vůbec neprovozovat,“ dodává.
Jak stanovit pravidla
Každý, kdo se rozhodne žít v dospělosti pohromadě s více generacemi jedné rodiny, by si měl předem stanovit jasná pravidla, za jakých společný život bude fungovat. Ano, je nepříjemné muset pozvat si maminku ke stolu a říct jí: Mami, pokud budeš chtít mé ženě něco vytýkat, prosím, vždy to první řekni mně. Já to posoudím a případně to s ní proberu. Vždy, když k nám půjdeš, prosím, dej předem vědět. To, jak jsi minule bez našeho vědomí v naší kuchyni umyla všechny hrnce a talíře, sice byla milá pomoc, ale zkus se na to podívat pohledem mé ženy. Ta si myslí, že jí tím dáváš najevo, že máme doma špínu. Je velmi těžké být v této situaci na druhé straně. Málokdo dokáže říct: Ano, chápu, už k vám bez pozvání nikdy nepřijdu a nikdy uklízet nebudu, máš pravdu. Jednodušší a vlastně i přirozenější je urazit se: Tak já vám doma uklidila a vám se to ještě nelíbí, takový nevděk!
„Je dobré si předem sednout a stanovit si pravidla společného setkávání a míru vměšování se do života,“ říká psycholožka Jana Wiesnerová. „Ideální je toto udělat hned v momentě, kdy vzniká nová rodina, kdy si potomek přivede domů partnera. Nejdříve by se měli domluvit mezi sebou partneři, jak si představují kontakt s rodiči z obou stran. Někdo je totiž zvyklý žít v rodině ve velmi blízkém kontaktu, někdo jiný je naopak zvyklý na dodržování odstupu. Pokud cítíme, že dochází k nějakému napětí, že jsme zvyklí žít v jiném modelu, je lepší si promluvit hned. Problémy totiž obvykle nemizí, jen se hromadí,“ připomíná.
Mami, prosím, klepej
V mnoha psychologických poradnách vypracovali přímo manuály na soužití generací. Problémy mezi dospělými dětmi a jejich stárnoucími rodiči, případně mezi snachami a tchyněmi či zeti a tchyněmi jsou totiž častým tématem, se kterým se lidé chodí k psychologům radit.
„Jedním z pravidel, které by lidé měli znát, je to, že manžel si nedorozumění vyříkává se svými rodiči a manželka se svými,“ říká psycholožka Ilona Špaňhelová. „Matka od svého syna přijme nepříjemnou informaci vždy lépe než od své snachy. Například, když syn potřebuje matce sdělit, že vždy, když k nim jde na návštěvu, měla by klepat. Věřte, že když jí toto řekne snacha, bude to problém. Když jí to řekne syn, nebude se obávat se ho na něco ptát, říct k tomu svůj názor, něco poznamenat. Syn svou matku zná a tudíž také lépe ví, jakou formu pro sdělení zvolit. Jestli ji to překvapí, rozladí nebo prostě kývne rameny a bude požadavek plně akceptovat,“ vysvětluje.
Dříve bylo soužití generací v jednom domě mnohem běžnější než nyní. Nemysleme si však, že se v nich neodehrávala mezigenerační dramata. Odehrávala, jen se o nich veřejně tolik nemluvilo. Neexistovalo tolik psychologů, poraden, médií, která se zabývají mezilidskými vztahy. Neexistovaly internetové diskuse a sociální sítě, kdy nyní lidé své pocity a trápení tak rádi a často rozebírají. Takže ono to teď vypadá, že spolu lidé nejsou schopni vydržet pod jednou střechou. Přitom současné stárnutí populace zřejmě povede právě k tomu, že rodin žijících pohromadě zase bude přibývat. Tak jako tomu bylo dříve.
Tak se toho nebojme, byť častěji slyšíme o případech, kdy to nefunguje, než o těch, kdy ano. Každopádně se však nebojme stanovit si pro soužití generací pár pravidel. Každému mohou připadat důležitá nějaká jiná, ale pokud si nestanovíme žádná, riziko, že se společný život změní v peklo, je vyšší.
