Nikdo nechce být starý. Co s tím?

Stárne každý, ale každý jinak. Deprese jsem nikdy neměla, nebyl čas, buď jsem byla šťastná a nebo nešťastná, nic mezi tím. A nemám je ani teď, jen jsem občas nešťastná, že už nemohu dělat všechno jako dřív. Musela jsem se naučit, jak se říká, " naslouchat řeči svého těla".... a ono, mrcha, občas stávkuje. A protože jsem paličatá, musím ho někdy přesvědčovat. Většinou to končí kompromisem - já jsem naštvaná a tělo odpočívá :-)) Má dobrou paměť, když se nedohodneme, ukládá si křivdy a vždycky mi provede nějakou lumpárnu...a na to si už dávám pozor.

Stárnutí je přirozená věc a občas je těžké se s tím vyrovnávat. Ale jde to, důležité je zejména zdraví, tělesné i duševní, mít své zájmy, koníčky , mít rád prostě lidi, nebýt závistivý a zatrpklý. Jsem si říkala, proboha 70, to nepřežiji - a život jde dál, den po dni, slunce svítí, prší , sněží, tak narazím červený klobouk a jedu dál ! Občas je den Blbec, ale pomine. Když léta naskakují, pomyslím si , jak dlouho tu ještě pobudu a začínám být nějak lepší, všímavější, skromnější, obdivuji více a detailněji krásy kolem sebe . A říkám, život je zázrak, díky za něj !

Snažím se dosahovat toho, abych ze všech problémů/nemocí NEJVÍCE TRPĚLA tou NEJZÁVAŽNĚJŠÍ (postihující zejm.seniory) = NEDOSTATKEM ČASU !! - a to co nejdéle.

Často se přistihnu, když jsem někde třeba na ulici a vidím kolem sebe více mladých, že si připadám jako oni. Až se podívám do výlohy, do zrcadla v obchoďáku a zděsím se. A uvědomím si, že tenkrát v mládí mi ani nepřišlo, v jaké části života se zrovna nacházím. Pořád se mi zdálo, že do seniorského věku je strašně dlouhá doba. Člověk měl neustále nějaké starosti - dostudovat dobře, najít práci, starosti o děti, o rodiče, v manželství, pořád se za něčím honit, pořád o něco usilovat. A najednou je člověk starý. Může jednodušeji dělat to, co chtěl. Ale už to není ono. Může a nemusí. Může na sobě dál pracovat, naučit se něco nového. Ale proč. Právě proto, že chce jít po ulici a mít pocit, že je mladý.

"Každý by si přál, žít dlouho, ale málokdo si přeje, být starý..." Řadím se k těm, kdož tvrdí, že se mají líp. I když tělo už nezmůže to co dřív. Dělám to, co mi zdravotní stav dovoluje, ale to co dělám, to dělám ráda. I když to trvá trošku déle. Mám takové přirovnání: Dříve jsem pro pět lidí vařila oběd hodinu, dnes pro dva, tři hodiny. Ale přesto, stále vařím ráda. Se stárnutím, si myslím, jsem se dokázala vyrovnat. Co postrádám, je to, že staří lidí se už netěší takové úctě, jak tomu bylo dřív. Možná si za to můžeme tak trochu sami. Taky to bude asi tím, že dříve si chodily děti k babičce pro radu,dnes to najdou na internetu...

Jarko Ján. - plně s Tebou souhlasím - mně se -prozatím-též povedlo - vč. fungování hlavy.

Děkuji osudu, že mi dopřál dožít se šedin a stáří, protože jsem porazila možnost zemřít mladá!

Nikdo nechce být starý. Ve dvaceti jsem si neuměl představit, že jednou budu mít čtyřicet. No a v padesáti jsem měl deprese, že už to mám vlastně za pár... Překročil jsem šedesátku a říkám si dle toho filmu "Díky za každé nové ráno".

Mnoho lidí podléhá omylu, že stáří je jen „konec života“ či dokonce příprava na smrt jako dětství je příprava na dospělost. To je však katastrofální omyl! Dětství a stáří jsou podle mého názoru zrovna tak platné, "rovnoprávné", relativně samostatné a hlavně autentické části života jako dospělost. Mají smysl samy o sobě. Je pravda je, že dětství je rovněž (kromě jiného a chtě nechtě) přípravou na dospělost, tak jako dospělost by měla být - kromě jiného - přípravou na stáří a stáří by mělo být (chtě nechtě) přípravou na konec života. V dětství se člověk nemá připravovat jen na dospělost, má si hrát, má se učit i nepotřebné věci, jaksi „ochutnávat“ svět a nemít žádné vážné (opravdu vážné) starosti. V dospělosti považujeme za přirozené, že lidé například pracují a souloží, i když obojí někdy také nemá smysl či nevede k výsledku, že ano. A ve stáří si zas člověk má užívat svobody a svého času. V každém období jsme něčím omezeni. V dětství jsme slabí a nezkušení. V dospělosti jsme stresovaní všelijakými úkoly a odpovědností. Ve stáří nemocemi. Já opravdu nechápu, jak může někde vyzdvihnout pouze dospělost a to před tím a potom jako by bylo méně hodnotné. Promiňte délku příspěvku (a to jsem byl ještě stručnější, než by to chtělo).

Stejně jako Jana, i já se cítím v současnosti celkově lépe než dřív. Samozřejmě tím nemyslím, že bych hopsala jako mládě nebo se jinak úpravami snažila klamat sebe i okolí. Vím, kolik mi je, mám to na profilu a nijak se s tím netajím. Ten pocit je v něčem jiném. Jdu dál a tu cestu si volím sama dobrovolně a nepřipadá mi nijak krkolomná. A nemám ráda pocit, že už to není ono a že už to lepší nebude.