Ani mě nenapadlo budovat na tom kariéru a využít toho ve svůj prospěch. Takže - sexuální harašení - jak se tomu pak začalo říkat.
Tehdy jsem ještě pracovala jako aranžérka, byla št'astně vdaná, matka dvou menších dětí... Odpoledne bude podniková schůze spojená s oslavou MDŽ. Je potřeba vyzdobit sál vhodným budovatelským heslem, praporem a nějakou tou květinou. Po vyslechnutí bláblá blá bude následovat módní přehlídka šatů, které ušily podnikové švadlenky a pak už vypukne všeobecné veselí a slavení slavného svátku. Sál jsme s kolegyní vyzdobily a čekání na odvoz jsme si zpříjemnily kafem. Přišla za mnou naše nadřízená paní Danuška s přáním, abych zastoupila za jednu "modelku," která onemocněla. Netušíc, co mi to přinese, jsem souhlasila.
Podnikový řidič mě zavezl domů, abych se mohla převléct z obyčejného a pracovního oblečení. Neměla jsem totiž původně v úmyslu se oslav zůčastnit. Vzala jsem si nějaká svoje malovátka a plesové střevíčky. Pak se jelo do kadeřnictví. Tam mi udělali novou krásnou hlavu i s "fasádou." Ti, kdož mě znali, mě vídali v riflích a pracovním plášti umolousaném od barev a lepidla, bez makeupu a s účesem, jak mi narostl, mě sotva poznávali. Oblékli mě do hezkých šatů a já si hrála na modelku. Klepala se mi kolena trémou, ale snažila jsem se projít placem rovně a s hlavou hrdě vztyčenou, jen se nehrbit a neškobrtnout. Poznámek, co dolétly k sluchu, jsem si nevšímala.
Ufff. Konečně je to za mnou a rychle domů. Čekají na mě děti s hlídací tetou, protože manžel musí oslavovat MDŽ se svými kolegyněmi. Ale ouha. Vrhli se na mě kolegové, které jsem ani neznala, a zvali mě na panáky u baru a na tanečky. Utekla jsem zadním vchodem. A bylo po oslavách a po parádě. A byl to počátek mého konce u tohoto podniku. Brzy jsme se totiž dočkali vzácné navštěvy v naší aranžovně, kterou jsem vedla. Sám pan ředitel přišel na kontrolu, snad tam byl poprvé. Nevím, co kontroloval, pokýval hlavou a vypadl. Hned nato, ač jsme plán splnily, jsme byly bez prémií, ač byl plán splněn víc, než kdy jindy. Zdůvodněním se nikdo nenamáhal. Šla jsem se zeptat naší nadřízené a ta mě s potutelným úsměvem poslala k řediteli. Madam, důležitá sekretářka, mě ohlásila a já byla přijata. Na pokyn šéfa rozsvítila nad dveřmi nápis "Nerušit" a přidala kyselý úšklebek. Pan šéf mi blahosklonně nabídl posezení na svém klíně a pak že se snad se mnou bude bavit. Měl nejmíň sto let a kilo a nebyl můj typ a neměl ani šarm.
Vyjela jsem z ředitelny jak namydlený blesk, rudá studem a bílá vzteky. Prémie jsem neukecala ani náhodou. Naopak. Následovala velká inventura ve skladu materiálu. Ředitel vyňal z účetnictví podklady k fakturaci a mně chtěl inventurník dát k úhradě vykázaný, leč neproplacený materiál. Naštěstí jsem měla ode všeho kopie a mohla prokázat nevinu. Pochopila jsem. Buď si sednu říďovi na klín, nebo na mě nakydají špínu. Podala jsem výpověď a šla pracovat jinam. Nastoupila jsem na nové místo. Na ČSD. Ale i tam byl náčelník stanice chlap s choutkami. A situace se skoro opakovala. Musela jsem se naučit vybruslit z toho a neutíkat. Všude se totiž najde někdo, komu haraší, ať už na věži nebo v kalhotách, nebo tam i tam. Jak? O tom zase někdy příště, jestli budete chtít...
