Terezka (moje vnučka) byla dítě, pro které bylo do tří let jediným dopravním prostředkem auto. Viděla na silnici autobusy, trochu se vyznala i v autech, viděla vlaky, ale nikdy v nich neseděla.
No, tak to se musí napravit. A tak jsme se vydaly na týden k prababičce na severní Moravu spolu a vláčkem. Dcera přivezla Tes do Prahy (autem), odvezla si mého psa a my se vydaly na cestu vláčkem. Tu cestu jsme pak opakovaly rok co rok, dokud žila moje máti (ty dvě měly narozeniny v červenci - starší 21. a mladší 22. - oslavy byly vždycky dvě, nikdy se to nespojovalo). Jely jsme první třídou, ta nebyla tak natřískaná a za Tes se neplatilo. Byla u vytržení a já na nervy, naštěstí se vždycky někdo našel ve vedlejším kupé, kdo něco namaloval nebo jinak s neposedným dítětem komunikoval. Na cestu jsme vždycky měly usmažené řízečky, to my rády a bez této krmě dodnes není v naší rodině možný žádný výlet. A to takhle s řízkem v ruce trajdala chodbičkou a najednou přišla zpátky a chtěla další, ačkoliv ten svůj ještě nesnědla. Hned za ní přifrčel pán, a že se jí jenom zeptal, jestli mu dá kousnout, koukla na něj a zmizela. Tak šel za ní, nakonec s řízkem v ruce odpochodoval i on a Tes měla kamaráda, který uměl malovat a seděl v kuřáckém kupé, kam jsem občas zavítala na cigárko (tehdy jsem kouřila).
Jednou jsme přišly na nádraží a na vedlejším peronu stály Ruské lůžkové vagony. Krásně modré se záclonkami na oknech. Tes na ně koukala jako na zjevení. Babičko, to je taky vlak? Takovej divnej a krásnej? Tak jsem ji vysvětlila, že nejezdí jenom normální vlaky, kterými jezdíme my, ale že tohle jsou spinkací vagony, které jezdí v noci a lidi v nich mají postýlky a po cestě spí a pak je pan průvodčí probudí, aby nezaspali stanici, kde mají vystoupit. Nevěřícně koukala, co ji to povídám, a celou cestu na Moravu zjišťovala, jak to vlastně je, ale i když věděla, že maminka a babička mají vždycky pravdu – nevěřila mi. Nezbylo nic jiného, než dokázat své tvrzení. A tak další výlet na Moravu už byl nočním rychlíkem a ve spinkacím voze. Ten úžas a ohromnou radost bych vám přála zažít, když nastoupila Tes do vlaku a pak vešla do našeho kupé. Tři postele, bíle povlečené nad sebou, skříň na oblečení, skříňka na toaletní potřeby, umyvadlo a zrcadlo – to všechno prošlo zevrubnou prohlídkou s nadšeným komentářem. Rázem byla odstrojená a zabrala prostřední postel, ze které měla nádherný výhled na noční krajinu za oknem, ovšem naprosto nevhodnou pro čtyřleté dítko ke spaní. Když ještě za Kolínem komentovala dění za oknem a já bych tak ráda usnula, napěchovala jsem se k ní s pohádkami na dobrou noc. Obvykle postačil Smolíček pacholíček, Červené autíčko (můj výplod, se kterým jsem někde na netu vyhrála soutěž o moderní pohádku) a Polámal se mraveneček, u kterého pravidelně usnula, tentokrát jsem musela vše opakovat nejméně třikrát, než zabrala. Pak jsem ji úspěšně přenesla na dolní lůžko a na jejím místě jsem usnula já. Konečná stanice pro nás byl Český Těšín, takže v Karviné vzbudit, to stihneme. Jenže probuďte dítě, které ještě v půlnoci zíralo do krajiny v půl šesté, aby se obléklo a bylo schopné vystoupit. Nechtěla vystupovat, chtěla spinkat. Nakonec jsem z vlaku vylítla (za vydatné pomoci průvodčího) s napůl oblečenou Terezkou, na nástupišti rozbalila kufr a zimou vibrující dítě dooblíkla.
Korunu tomu nasadila, když jsme vyšly před nádraží, rozhlídla se a naštvaně prohlásila „No a kde máš taxíka?, to jsme mohly zůstat v tom vlaku!“.
Mám to tady už sepsané hodně dlouho, ale na dokončení to muselo počkat až na letošek, kdy se to neposedné dítě na svoje dvaadvacáté narozeniny rozhodlo vdát …
(ty šaty nejsou ty, ve kterých se bude vdávat, ale jedny ze zkoušených)
