Moje tajná láska ze základky, moc hodný a celkem tichý kluk. Myslím, že tenkrát vůbec nevnímal, že existuji. No, upřímně řečeno, ani se mu moc nedivím, nic zvláštního jsem nebyla a nejsem.
Škola skončila, rozlétli jsme se jako vrabci, do nových životů a moje „láska“ se mi ztratila z očí a pak i z mysli. A ubíhala léta i život, vdala jsem se, přišly děti, pak vnoučata, párkrát jsem změnila i bydliště, prostě obyčejný život jedné obyčejné ženské.
Já byla dostatečně drzá, abych vlezla do kdejaké televizní soutěže, a v jedné takové jsem narazila na paní, která se ke mně hlásila jako ke známé, a z dalšího rozhovoru vyplynulo, že jsme spolužačky ze základky. Prokecaly jsme spolu celé odpoledne a mně po příjezdu domů došlo, že jsme se vlastně od ukončení školy nikdy neviděli. A tak jsem začala shánět své spolužáky pomocí netu, na stránce „Spolužáci.cz“ jsem založila stránku třídy, oslovila jsem i jednoho spolužáka z gymnázia, protože spousta nás chodila na stejnou ZŠ a on měl celkem o všech přehled. Tak jsem získala kontakty na některé z žáků.
První ze spolužáků se mi na stránku přihlásila moje dávná, skoro zapomenutá láska, můj milý spolužák, říkejme mu třeba Chlapec, a sám také věděl o několika spolužačkách, takže jsme to dávali dohromady, našli jsme i spolužáky z ostatních osmých tříd našeho ročníku, až se nám povedlo uskutečnit první sraz spolužáků všech tří osmiček přesně po padesáti letech. Nádhera, sešlo se nás přes 50, dokonce jsme objevili i dvě naše třídní učitelky, měli jsme dohodnutou i návštěvu školy. Od té doby se scházíme každý rok.
Já byla tehdy ovšem ještě vdaná, ne, že by mne nenapadaly hříšné myšlenky, když jsem Chlapce uviděla, ale pustila jsem je rychle z hlavy, přepadaly mne vždycky jen při setkání s ním. Před dvěma lety jsem ovdověla, a ačkoliv mám velkou rodinu a všechny, až na výjimku blízko sebe, přece jen mi pořád někdo chyběl, což asi někteří z vás znají a chápou.
Čas samoty, většinou večerní, jsem zabíjela na netu, našla pár internetových přátel i vynikající přítelkyně, a v e-mailové korespondenci se mi začaly objevovat i zprávy od Chlapce. Nejdřív jen obyčejné, tak, jak se rozesílají známým, s každým dalším setkáním (mimo srazy jsme se občas v užším kruhu spolužáků setkávali u kávy) se začaly maily měnit na osobnější, přáníčka, obrázky, i osobní fotografie a vypadalo to skoro, že mi osud tu moji školní první lásku přihrál do cesty. Měnila se témata mailů i obrázků a po několika narážkách o citech i erotice jsem poznala, že v tom zase lítám.
Vypadalo to, že je na tom Chlapec stejně, aspoň podle každodenní korespondence, krásných ranních pozdravů i vzájemných popichování. Jenže..., když jsme se zase jednou setkali na kávovém dýchánku, chlapec mne takříkajíc „zazdil“. Po mailu ovšem pokračovala naše korespondence a já hloupá holka mu přiznala, jak na tom jsem, přicházely maily se srdíčky, ale ať jsem se snažila sebevíc, vždy, když jsem měla pocit, že už se snad setkáme i jen my dva, vždycky Chlapec couvnul. Chtěla jsem mu naznačit, že bych ho ráda viděla i u sebe,(pozvání dostal už na srazu), vždycky se vykroutil. Včera mu já nána poslala stránku aprílových Map.cz s tím, aby nezabloudil, až mne bude hledat, a on tu mapu otevřel zrovna na Moravě. Co si z toho vydedukoval, nevím, ale odepsal, že jsem ho nemusela posílat na Moravu, ale říct to rovnou. A nezvykle rychle naše denní korespondence skončila a pak mi dnes ráno místo obvyklého krásného pozdravu poslal jen prázdný mail.
Poznala jsem, že lze někoho poslat do háje i bez jediného slova a že to bolí možná víc, než kdyby to udělal třeba i zlým slovem...
Pokračování snad příště.
