Manuál, jak v penzi nepřizabít partnera

Tento článek mě chytil za srdce. Je tak přesně napsaný ze života. Moudrost,tolerance a úcta k partnerovi vám zajistí krásné a spokojené soužití. Já ho mám a všem ho přeji.Dík za perfektně napsaný článek.

Žiji s partnerem 24tý rok. Každý máme svůj kout. Já v obýváku s kancelářským koutem, počítači. Partner v ložnici, která přes den slouží jemu jako odpočinkový pokoj s televizí. Postel mu přes den slouží jako ustlaná rozložená pohovka, z íž sleduje televizní program. Já se přes den na televizi nedívám, trávím čas v obýváku ve svém počítačovém království. Spíme spolu , dívám se večer z postele s partnerem na televizi. Sdělujeme si názory na pořad. To společné pokoukání by mi chybělo. Rozumíme si a i když mlčíme, víme, že jsme spolu, že se navzájem vnímáme. V mládí jsme měli mezi sebou také problémy, ale to už bylo, nevracíme se k tomu. Nic si nevyčítáme, co bylo, žijeme tím, co je teď. V tomto bodě, nic si nevyčítat, vlastně s celým článkem souhlasím. Paní Hofmanová, napsala jste bezvadný a pravdivý článek.

Aby to bylo po ruce pro obě strany tak jsem si to vytiskla a nechám to ledabyle ležet na stole...

Souhlasím s panem Karlem Hydrákem.... Krásně a výstižně napsaný článek. Jsem společně s manželem v důchodu šest let a pod vše, co článek uvádí se podepisuji.... přepíšu si to do svého deníku, pět bodů, abych to měla po ruce a když bude nejhůře, připomenu si, jak to chodí všude stejně. Jsem s manželem 43 let, jezdíme spolu na chalupu, na výlety, zdraví nám slouží, ale prostě někdy ho "nepoznávám" a on mě určitě taky. Tak všem přeji hodně štěstí

Již dlouho nikomu ani sám sobě nic nevyčítám. Došlo mi, že v obou případech ubližuji hlavně sobě. Výčitka-křivda-oběť jsou zákonité posloupnosti. Komukoliv cokoliv vyčtu, stávám se obětí já. A to nehledím na následky toho druhého. Výčitku vnímám jako druh soudu. A soudit nemá právo žádný člověk. Být sám, právě prožívám třetí měsíc. Využívám ho k plnění svého snu. A už jsem pochopil, že je to málo. Potřeba sdílení je velká. Partner začíná být nevyhnutelnou nutností. Díky. Skvělý článek

Když jsem odcházela do důchodu,kamarádka mě říkala,že se doma s manželem přizabijem.Ano,přesně jak zní nadpis.Ale opak byl pravdou.U manžela se začaly objevovat zdravotní problémy a tady už byla nutná tolerance obou.Oddělené ložnice byly nutností ale nic to nezměnilo na našem pevném vztahu.Prožili jsme spolu 45 let a z toho krásných,klidných 6 let v důchodu.Je pravda,že jsem si párkrát říkala:Co kdybych byla sama?Teď jsem a nemůžu se s tím pořád smířit.....

Vratislavo, opět boduješ. Zdá se mi, že jsem ten článek psal já (nedovedl bych to), ale pod všechno se podepíšu.

Zuzanko máš pravdu, že důležité je aby vztah trvalý.Co se týče odd.ložnic - já jsem s prvním manželem žila štastně a spokojeně 40 let i když jsme měli každý svůj pokoj.Příklad jsem měla ve svých rodičích, kteří také takto žili.Pamatuji, že z počátku našeho manželství to moje tchyně nedokázala pochopit a myslím, že to nepochopila nikdy.

Já si naopak myslím, že mnohé dvojice, které prošly i různými nepohodami, se ve zralém věku zklidní a rozumějí si mnohem víc. Mohu se mýlit. Ale ráda bych vám, děvčata, řekla, že vám moc přeji vaše trvalé vztahy a je mi bez přehánění smutno s vámi, které jste o ně teď přišly.

Byli jsme spolu čtyři a půl roku. On vládl ve svém koutku a garáži, já ve zbytku domu. Nedovedu si představit, že bychom neměli společnou ložnici. Když občas v noci chrápal, bylo mi dobře, že ho slyším, že nejsem sama. A když jsem si kvůli tomu z něho dělala legraci, dozvěděla jsem se, že chrápu taky. Já???? Nestačili jsme si všechno říct, přesto jsme spolu nehrkotali celý den. Uměli jsme ale řešit problémy. Jednou jsme tak mlčky seděli na terase a on najednou povídá - S tebou se tak dobře mlčí. Tak strašně moc chápu a rozumím, o čem píše Hanka R.!