Manuál, jak v penzi nepřizabít partnera

naprosto souhlasím se statí oddělené ložnice. Můj partner to nedokázal pochopit, že je to lepší. Dnes ví, že ně nepředělá, každý máme svůj pokoj, pak společný obývák či další prostory. Ale mít svůj koutek soukromí je pro mně velmi důležité.

Ach, jak je mi to líto. Jak mi chybí zpětná vazba na mé myšlenky a vzpomínky. Chybí mi pohlazení i mlčení ve dvou. V důchodu mají lidé konečně čas jeden na druhého. Je třeba si toho vážit. Titulek se mi nelíbí.

My hrajeme s ministrem takovou hru. Já přijdu domů a od dveří volám: Miláčku, že se ti po mně stýskalo? A on potvrdí, že stýskalo - ale oba víme, že on introvert je rád, že mohl být půl dne beze mne a já extravert jsem ráda, že jsem zas byla půl dne mezi lidmi. Pak každý zalezeme do svého pokoje a během dne se několikrát navštívíme. Funguje to...zatím :-)

Moudrý článek. Ó , jak je mi vše známé. Co bylo včera konfliktní, už by mělo být dnes zapomenuto , jen nebýt pořád naštvaná, to nevede k ničemu Znala jsem pár a ona na něho vydržela nemluvit několik měsíců a pán se trápil, přesto spolu neutěšeně dožili v malém domku. Ano je lepší vysednout z vlaku, který má tak špatný cíl, opačně vážit si těch, které na své životní pouti potkáme a s kterými je nám i přes určité střety a názory dobře.