Názor na věrnost v manželství jsem už tady osvětlila a dostala za to od diskutujících pár pohlavků (fakt to nepomohlo), ale nikdy jsem neměla tendenci rozbít rodinu a jít za hlasem svého srdce, byl to jen krásný zakázaný sex (někdo krkolomně lyžuje nebo skáče Bungee jumping a pod.) . Abych nebyla jenom nevěrnice nevěrná, byla jsem taky přející manželka. Když se manžel chystal prvně do lázní, tak jsem mu zkontrolovala finance a navršila mu je. Nechtěl (v podstatě byl nadmíru spořivej), ale zdůvodnila jsem mu to, že přece nebude jenom chodit po procedurách, v lázních se chodí po večerech tancovat, neměl by dřepět na pokoji, a když už si najde nějakou tanečnici (on teda tancoval dobře), se kterou se shodne jako se mnou, tak by nebylo od věci projevit se jako džentlmen a pozvat ji na skleničku, 3 týdny jsou dlouhá doba. Tak souhlasil a od té doby jsme pár let posílali každé vánoce do Prahy krásný vánoční stromeček (a také na jeho adresu chodila náhle psaníčka). Nakonec nás tam pozvali (její manžel byl policista na Hradě) a ona byla přesná kopie mě (nepátrala jsem po tom, jestli jenom tancovali), ale vrátil se z lázní pohodovej. Když jsme tehdy byli u nich v Praze, tak nás vzali do nějakého baru tancovat a na to, co jsme tam všichni čtyři na parketu předváděli (váleli jsme holandsko, pamatujete?), civěli se zájmem všichni hosté, i potlesk jsme sklidili (nejspíš si mysleli, že jsme z nějakého tanečního kroužku).
Kolikrát, když jsem se vracela ze zálet, jsem ještě přede dveřma nevěděla, co řeknu, kde jsem byla, ale vždycky to dopadlo dobře (a v tom byl ten adrenalin). Manžel asi nějaké tušení měl (ale neřešil), doma jsem fungovala na 120%. Nic mě nerozházelo, nic nebylo nemožné, všechno jsem zvládala tak říkajíc levou zadní. Dokud byl milenec, byla pohoda. Když mě to přestalo bavit (věkem? nebo došli milenci?), přestalo to i doma pohodově klapat. Mám pochopení pro bokovky, ať už ženské nebo mužské, (nemusíte se mnou souhlasit, ale takhle to mám postavený já), ale pranýřovala bych ty, co si užijí jinde a už se tam bezhlavě stěhují bez ohledu na rodinu, civí zasněně z okna ven a porovnávají manželku s tou druhou a v dnešní době SMSkují jak zběsilí a ještě ty kydy v mobilu nechají (a není to jenom u mladých partnerů, vezou se v tom i dříve narození).
Anebo ty, kteří z toho, že byli nevěrní, mají špatné svědomí a považují za nutné to svému manželskému partnerovi vyslepičit s tím, jak je jim to strašně líto a že se to nebude opakovat. (Doufám, že je to jenom praktika v amerických filmech, protože jinak o ničem takovém nevím, což ještě nezaručuje, že se to neděje.) V takovém případě bych tohohle partnera na místě zabila. Né proto, že si vrznul vedle, ale že to takhle pohnojil přiznáním a tím mě vlastně rozhodil. A byla bych pro osvobození viníka před soudem, protože ten zabitej si nic jiného nezasloužil.
Je pravda pravdoucí, co oko nevidí a ucho neslyší – to srdce nebolí. A měl pravdu doktor Plzák, že v případě jakéhokoliv prozrazení (pokud to není in flagranti) je lepší zatloukat a zatloukat. Rozumnej partner se dál nebude pídit, možná udělá nějaká opatření, ale každopádně zůstane v klidu a nebude mu z toho zle. Můžete podotknout, že je lépe zůstat věrný. Ano, pro některé je to jediná možná varianta, pro někoho nuda. Tak to bylo, je a bude.
Citace z knihy „Štěstí není náhoda“ od Eckarta von Hirschhausena
Mnohé vztahy šťastně přetrvávají po celá desetiletí, i když mají partneři sklon zametat věci pod koberec. Rozšíření komunikace často otevírá dveře bolestivým a destruktivním rozhovorům.
Jenže právě to ženy často požadují (já nikoliv). Chtějí „víc mluvit“, zatímco mužů se při té představě zmocňuje panika. Není mimochodem pravda, že ženy musí mít vždy poslední slovo. Někdy jim stačí i gesto. Také v moderním partnerství platí stará lidová moudrost : mluviti stříbro, mlčeti zlato.
Tím povídáním nechci nikoho nabádat k nevěře, ale je třeba s ní počítat v kterémkoliv věku !?
