Kdo se dožije sta let? Vědci už tuší.

Do různých výzkumů a programů na téma tajemství dlouhověkosti nyní tečou miliony dolarů. Je to vzrušující téma, které zajímá každého. Vědci proto vyrážejí do oblastí, kde žije hodně dlouhověkých lidí, čím dál častěji. Pochopili, že z rozhovorů a zkoumání zdravotního stavu konkrétních lidí zjistí více než přemýšlením v laboratořích. Například na japonském ostrově Okinawa žije mezi každými sty tisíci lidmi čtyřiačtyřicet těch, kterým je sto a více let. Takže i toto místo je nyní častým cílem nájezdů vědců. Závěr je jasný: Století lidé z Okinawy jedí hodně zeleniny, často si dávají ryby, ale stravují se velmi střídmě. Mnozí vlastně trpí mírnou podvýživou. Jsou na skromný životní styl zvyklí celý život. Jsou veselí, optimističtí a málokdo z nich žije osamoceně. Protože jde o oblasti, kde žijí po staletí pohromadě velké rodiny, tito lidé jsou v častém kontaktu s příbuznými. A stejné závěry badatelé přivážejí ze všech rozhovorů s dlouhověkými lidmi, ať už jde o stoleté z Itálie, ze Španělska či z jižní Ameriky, kde je také několik oblastí, v nichž se lidé dožívají vyššího věku než jinde.

V tomto bodě se však vědci dělí do dvou skupin. Jedni se snaží tajemství dlouhověkosti odhalit pomocí vědeckých metod, to znamená, že zkoumají zdravotní stav, genetiku dotyčných lidí. Další si s nimi povídají, sledují, jak žijí a jsou přesvědčeni, že stejně velkou roli jako genetika má psychika, tedy to, jak lidé se svým dosavadním životem naložili. A mají jasno: Dlouhověcí lidé žili zdánlivě obyčejný život. Nehnali se za rekordy, za slávou, za mocí, za penězi.

Albert Rosenfeld, autor rozsáhlé knihy o dlouhověkosti Prolongevity, vedl rozhovory s dvanácti sty stoletými lidmi. A uvádí. „Je jasné, že ačkoli všichni tvrdě pracovali a nacházeli ve své práci uspokojení, tito lidé neměli vysoké ambice. Vykazovali tendenci žít klidný a nezávislý život, většinou s ním byli spokojeni. Pouze mála věcí litovali. Téměř všichni si vážili jednoduchých prožitků a požitků života.“

Když se člověk dožije sta let v dobré kondici, musí počítat s tím, že vzbuzuje zájem. Své o tom ví například stoletý Jan Gomola z Ostravy. „Když se lidé dozvědí, kolik mi je, často se ptají, co jím, jak jsem žil,“ říká. Právě jeho příběh ukazuje, že přes všechna vědecká zkoumání nakonec často sehrají hlavní roli náhody. Narodil se ve velmi chudé rodině na polsko-českém pomezí. V dětství chodil bos i ve sněhu, protože neměli na boty. Pak musel za druhé světové války narukovat do Wehrmachtu a jako voják strávil čtyři roky na ruské frontě. V mrazu umírali jeho kolegové jeden za druhým, on stále žil. „Možná že proto, že jsem byl z dětství na zimu zvyklý, že jsem nebyl zhýčkaný. Vždy, když napadl čerstvý sníh, maminka nás poslala se do něj vyválet, jen tak bosky. Často nás kvůli tomu vzbudila v noci, když sníh napadl,“ směje se. Život mu zachránila řada neuvěřitelných náhod. Má za sebou těžkou práci v dolech. Přesto je ve svých sto letech v kondici, která mu umožňuje prakticky normální život. Chodí na procházky, na nákupy, do společnosti. Má skvělou paměť, dobře se s ním povídá. Jak je to možné? On si myslí, že je to dar od Boha a souhra náhod. Říká: „Nikomu bych nepřál tak těžký život jako byl ten můj. Chvílemi jsem nechápal, že je možné, že pořád žiju.“

Když pomineme skutečnost, že náhody samozřejmě neovlivní nikdo, jeho život je mnoha směrech podobný závěrům, ke kterým vědci čím dál častěji docházejí. Žil střídmě, byl zvyklý mít hlad, manuálně pracoval, vážil si toho, že přežil válku a vybudoval si rodinu. Byl nezdolný optimista a užívá si běžných věcí. „Nechápu, jak si někdo v domově pro seniory stěžuje, že rohlík je včerejší nebo polévka málo teplá. To jsou věci, které opravdu nepochopím,“ podotýká.

Jedno z nejucelenějších shrnutí stylu života stoletých lidí vytvořil lékař Deepak Chopra, který je autorem řady bestsellerů týkajících se stárnutí. „Ti lidé zpravidla nejsou náchylní k obavám, nepodléhají hněvu. Většina z nich prošla těžkými událostmi, nicméně se znovu postavili na nohy. Jsou přizpůsobiví. Současný život mají rádi a snaží se sžít se všemi změnami, které přináší. Reagují na jednoduchá potěšení. Jsou v jídle umírnění, nedrželi žádné diety. Většinou celý život časně vstávali. Za celý život spotřebovali méně léků, než nyní mnozí lidé spotřebují za týden,“ uvádí.

Demografové mají spočítáno, že se stovky let bude dožívat čím dál více lidí. Otázkou však je, zda půjde o přirozené dožívání, jako je u současné generace stoletých nebo udržování při životě pomocí moderní medicíny. Právě proto je zkoumání životního stylu a myšlení lidí, kteří se vysokého věku dožili přirozeně, důležité. Žít ve stech letech za cenu toho, že jsou napojeni na hadičkách a polykají denně dvacet prášků by totiž nikdo z nich nechtěl.