Gazík uhání listopadovou nocí. Za volantem sedí východňár, svobodník Matys. Vedle něj se choulí desátník Rendl. V očích má nepřítomný výraz a uvažuje o nepřízni osudu. Za oběma vojáky jsou balíky s prádlem. Služební vozidlo právě jede na odloučenou jednotku železničního vojska do Prostřední Suché. Frantík Rendl jede na odloučenou jednotku z trestu. A jako bonus je mu předložena budova plná hochů z východního Slovenska. Naštěstí jim desátník nebude velet. Bude jedním z nich. Všichni jsou posunovači a ze své základny budou dojíždět do přilehlých seřaďovacích stanic. Frantík má být jedním z posunovačů. Velitelem odloučené jednotky je desátník Buzek a svobodník Matys je celé komunity hospodářem, jakýmsi staršinou. Je to značný propad. První rok u spojařů ve Slaném. Rok flákání na divizní ústředně. Pak tři měsíce výpravčí ve stanici Praha Vršovice. První říjen 1963 a nová štace Bohumín.
Pohoda. Frantík jezdí do Dětmarovic na stavědlo. Klid a mír. Zde to hodlá doflákat až do civilu. Kamenem úrazu je jeho funkce velitele světnice. Celý areál v Šunychlu je asi pozůstatek zajateckého tábora. Mohla to být kdysi kasárna. Za drátěným plotem jsou dřevěné baráky. V barácích jsou cimry s postelemi nad sebou. Cimry jsou plné vojenských železničářů. Hoši chodí do služeb. Důstojníci nemají vůbec přehled, takže je to všechno jakási velká noclehárna. Frantík nemá žádné zvláštní úkoly. Velitelem světnice je jen formálně. Má jedinou výhodu. Postel nad ním je volná. Za hlavou se mu houpá trazistorák s malým a velkým kolečkem. A tak pomalu a líně plyne vojenský čas. Jistě by doplynul až do civilu, kdyby se nepřihodila zvláštní příhoda.
Do spícího pokoje vletěl opilý desátník v parádní uniformě. Staršina roty si spletl barák. Tento frajírek, odněkud od Opavy, byl znám jako člověk, který se vyzná. Pohyboval se ve vojenském bordelu velmi zručně, snad kšeftoval i s vojenským materiálem. Byl to jeden z mála neželezničářů, stejně jako praporčíci a důstojníci. Měl pochopitelně všechno extra, uniformu měl vylepšenu parádními knoflíky a jeho kutloch byl doplněn luxusními doplňky. Kouřil také doutníky.
Je po desáté hodině večerní a najednou rámus. Někdo rozsvítil, začal opilecky hulákat a v dobrém rozmaru začal rozhazovat volné ustlané postele. Frantík se probudil a nevěřícně zíral na toho kreténa.
,,Co tady děláš za bordel? Je po večerce a kluci chtějí spát. Ráno musí do práce a neflákají se celé dny jako ty!“ zvolal velitel světnice.
,,Na mně si nebudě vyskakovať dajaky cip!“ zahulákal vetřelec směrem k velitelskému kavalci.
,,Vypadni, nebo dostaneš přes držku!“ vykřikl z kavalce velitel světnice.
,,Na mně si něbudě vyskakovať dajaky zkurvysyn!“
To byla poslední slova vetřelce, staršiny roty. Nikdo neví, odkud se vzala deka. Pod zeleným příkrovem piští podsvinče. Do rance buší desítky rukou, do změti pod dekou se vejde i nějaký ten kopanec. Vojáci v nočních košilích mlátí do zelené hmoty hlava nehlava. Ne, že by snad milovali svobodníka a velitele světnice, anonymní násilí však chutná každému. Nakonec zabalenou deku i s kvičícím obsahem vynesou před barák, rozhoupou a vyhodí na zablácené prostranství. Za dekou letí i parádní vojenská lodička. Průšvih prvního řádu!
Velení tento problém vyřešilo geniálně. Svobodník Rendl je povýšen do hodnosti desátníka a je odvelen. Konec klidu na stavědle v Dětmarovicích. Konec teplíčka. Za trest půjde k posunovačům do nepohody. Vyfasuje pracovní oděv, rukavice, kanady. Bude svěšovat vozy za každého počasí. Ubytování – poddolovaný a trámy vylepšený barák v Prostřední Suché a ranžír ve stanici Český Těšín! Vojenský gazík uhání nevesele k nejisté budoucnosti. Blíží se začátek roku 1964.
Frantík si přál při povolání na vojnu dvě věci. Nechtěl sloužit na Slovensku a na odloučené jednotce. Všechno zatím vycházelo. Slaný, Praha, Nový Bohumín. Najednou je odvážen na odloučenou jednotku, mezi samé Slováky! No potěš pánbůh!
Odloučená jednotka se ukázala být výhodou. Frantík si vybral samostatný pokoj. Celý barák je volný a vojáci jsou rozptýleni volně po objektu. Desátník Buzek si nikoho a ničeho nevšímá. Vše řídí svobodník Matys. I ten se stará jen o prádlo a žold. Vojáci dostávají reluty, jakési peněžní odškodnění. Za peníze si pak předplácejí obědy v jídelně dolu Prezident Gottwald, který je na dohled od ubytovny. Jedlo se ze tří chodů a porce nebylo možno spořádat. Vojáci, jakási zásobárna pracovních sil, byli vlastně v civilu. A tak v tomto případě si nový přírůstek nemohl stěžovat.
V moři Slováků, východňárů, se musí nový posunovač opatrně rozhlížet a celou situaci sondovat. S desátníkem Buzkem a svobodníkem Matysem tvoří jakýsi štáb. Frantík z toho má legraci, ti hoši ale mají k jakékoliv šarži jakýsi divný respekt. Proboha, vždyť já se musím učit od nich. To jsou všechno posunovači z profese a strčí ,,nadřízeného“ stokrát do kapsy. Výpravčí Frantík Rendl nebyl doposud nikdy mezi vozy!
Kolem se to hemží jmény Sekerák, Talián, Boltežar, Kocůr, Kaňůr, Rydlo. Frantík k ním nalézá pomalu a opatrně cestu. Odpouští si vtipy o Slovenském národním povstání. Ti hoši mají v sobě silný nacionalistický náboj. Za znectění Jánošíka by dokázali zabít. Frantík je vybaven natolik inteligencí, aby nedostal přes hubu.
Miška Kocůr, hodný kluk z vesnice Sol, má velký sen. Bude výpravcom. Jakmile Frantík prozradí, že on výpravčí je, vzhlíží k němu Miška s obdivem.
,,Buděm výpravcom a buděm pán někto!“ svěřuje se Miška desátníkovi.
,,Možná u vás. Já som výpravcom a som hovno v trávě!“
Takto lapidárně vyjádřil Frantík stav na Českých drahách.
Na ranžíru v Českém Těšíně přijali nového vojáka bez jakéhokoliv ceremoniálu. Nikdo neví, že posunovač neměl nikdy v ruce ,,kupli“, nikdy nesvěšoval vozy a nikdy nedával brzdové potrubí ,,na gumu“. Nějaký zácvik - k smíchu. Nikdo přece neví, že v posunovačském je degradovaný výpravčí. Nový posunovač tajně a beze svědků leze mezi stojící vozy a cvičně svěšuje. Naštěstí je práce na seřaďovacím nádraží přesně rozdělena. Ti zkušení ,,mají mašinu“. Jezdí na posunovací lokomotivě a svěšují ji s ostatními vozy. Ostatní sedí na place v přístřešcích a chytají vozy na zarážky. Každá dvojice má na chytání dvě koleje. No a ti nejzkušenější ,,margýrují“. Chodí kolem soupravy, která právě přijela a rozvěšením hadiček ukazují, kde že se mají vozy na svážném pahrbku pajsrem vyvěsit. Frantík, jakožto nováček, odešel chytat na plac. Samotné svěšování vozů byla nebezpečná práce. Tehdy se ještě svěšovalo za pohybu. Do té doby, než bylo takové svěšování zakázáno, zahynulo mnoho posunovačů. Posunovač vcházel mezi blížící se vozy vzpřímen. Mohl počkat, až o sebe ťuknou nárazníky, to by se ale potom musel ohýbat! Stačilo odhadnout špatně vzdálenost, nebo zavadit o nějaký předmět a nárazníky člověka rozmáčkly. V noci se muselo svěšovat s olejovou lampičkou v ruce. Jakmile si ji posunovač postavil na zem, vozy popojely a lampička zůstala pod vagonem. Pracně se pak musela lovit. Stala se příhoda, že posunovač svěšoval v noci s lampičkou v ruce. Pod blůzou měl několik sklenic pašovaného lihu z Polska. Najednou mu kuple lampičku rozbila a posunovač mezi vozy uhořel! A tak Frantík chytá v place a mezi vozy chodí až za klidu.
Člověk si prý zvykne i na šibenici. V dřevěném přístřešku bez čelní stěny je příjemně. Uprostřed boudy svítí do červena rozpálený polský kanónek krmený černým uhlím. Uhlí se mezi kolejemi povalují velké spousty. Plac září rudě. V drátěných koších hoří černé uhlí. Zrážky se musejí ohřívat.
V přestávkách sedí posunovači v přístřešku, dívají se na osvětlené nádraží a kecají. Všechno je ponořeno do jakéhosi tajemného světa. Ke slyšení jsou neuvěřitelné příhody. V této stanici a v tomto prostoru se nachází taková rozmanitá sešlost lidí, kteří by se nikde a nikdy nesetkali! Slouží zde Slováci od Čadce, Poláci a obyvatelé tohoto koutu vlasti, tolikrát sužovaného mocenskými vlivy. Je tady plno bývalých vojáků. Jedni Poláci sloužili Němcům, jiní Rusům a ostatní bojovali u spojenců. Obyvatelé Slezska byli součástí Říše a bojovali na všech frontách jako příslušníci Wehrmachtu. Slováci bojovali pod generálem Čatlošem v Ruské stepi a jiní se vrátili ze Svobodovou armádou jako osvoboditelé. A tak se vypráví. Frantík Rendlů je jako ryba ve vodě. Nejprve naslouchá s otevřenými ústy. Pak se přidává. Na kecání byl vždycky kadet. Zná spoustu vtipů a příběhy ze života umí vyprávět. V přístřešcích se ,,válčí“ na všech frontách. Jednou je diskuse tak živá, že účastníci nepostřehnou vagon s Plzeňským pivem, neslyšně projíždějící kolem. Vagon nikdo nechytil, ten skončil na zarážedle a dva dny z něj teklo všemi otvory pivo z rozbitých láhví. Vedoucí posunu jej tak dokonale uklidil, že byl objeven až za několik dnů!
,,Jeden chlap na ruční brzdu!“ křičí do přístřešku vedoucí posunu. Vstává vojín Rydlo, sedící na samém okraji lavice. Skupina vozů už opustila svážný pahrbek a vojín naskočil jen tak tak. Postavil se na plošinu s ruční brzdou v čele skupiny. Je to uhlák. Posunovač začal točit rukojetí a ono nic! Vedoucí posunu měl před vyvěšením činnost brzdy zkontrolovat. Průšvih. Skupina vozů jede na volnou kolej! Každým okamžikem se rychlost zvyšuje. Vojín Rydlo ,,pošol blint“. Rozdivočelá skupina vozů projíždí osobním nádražím, kolem peronů. V osobním nádraží staví posunovou cestu na vlečku místních jatek. Celým osobním nádražím se vojín na čele skupiny doslova prosmrděl. Bylo to jednak vlastním přičiněním a jednak zásilkou zapáchajících kostí v uhláku za ním. Skupina vozů prohučela otevřenými vraty jatek a zastavila se až na vlečkovém kolejišti. Byla tak uskutečněna první obsluha závodní vlečky samospádem v historii ČSD! Vojína Rydla sundávali zdravotníci z plošiny, přímo do sanitky. Největším problémem bylo rozevření křečovitě zaťatých pěstí na madle zrádné součástky. Pozoruhodné bylo, že kdyby na kraji lavice seděl Frantík, sundávali by do sanitky jeho!
Obezřetným jednáním na ubikacích si Frantík začal mezi východňáry zvykat. Velký kamarádčoft se nekonal, nicméně nový desátník jim nevadil. V place ovšem musel nový posunovač komunikovat se Slezany a Slováky. Hemžilo se to jmény jako Kurek, Wojok, Szkandera, Szkavraniok. Přirozený diplomatický talent a patřičná míra inteligence dokázaly divy. Frantík se s nimi skamarádil. Došlo to tak daleko, že celá směna odjela do Třince fandit ligovému fotbalu. Třinec hrál první ligu a celá parta přijela fandit proti Zbrojovce Brno. Třinec zvítězil 5:0! Při každé brance Frantík chřadnul a klesal na duchu. A ti tvrdí Slezané mu nalévali tvrdý alkohol a po každé brance jej utěšovali:
,,Ni si z teho něrob chlopě, podruhy vyhrajum ti vaši!“
Kamarády našel Frantík také mezi četnou skupinou Slováků. Na rozdíl od východňárů, kteří tvořili jakousi uzavřenou společnost, krajané ze západu byli přátelští a přístupnější. Jura Kremeň se stal Frantíkovým opravdovým kamarádem. Frantík povídal a Jura nábožně poslouchal. Když se vypravěč zmínil o tom, že Mária Terézia byla korunována v Bratislavě a pobočníkem Juraja Jánošíka byl ujo Uhorčík zo Zázrivej, vystoupal Frantík v Jurajových očích do nebetyčné výšky. Juraj se od Frantíka nehnul. Spolu chytali na place, spolu se potulovali po nádraží, spolu seděli v kantýně. Přes generační rozdíl si ti dva náramně rozuměli. Jura byl o dvacet let starší a bojoval na východní frontě pod generálem Čatlošem. Frantík také sdílel názor celé slovenské komunity, že Třinec je malé mestečko při Čadci!
Jura bojoval v ruské stepi za vlast, spolu s Rumuny. Z té doby používal kouzelná přirovnání. Jakmile bylo nutno odejít do kolejiště za prací, Jura zvolal:,, Antonescu dal prikaz, vši Rumuni na Kavkaz!“ Přiblížila li se svačina, tu Jura komentoval:,, Mamaliga moloko, Rumunia daleko!“
Vojenští páni koncem jara zjistili, že mezi posunovači se potuluje hotový výpravčí, který ještě nemá prošlou roční lhůtu mezi zkouškami. Jednoho krásného dne odevzdal Frantík svobodníku Matysovi posunovačské rukavice, modráky a kanady. Vyfasoval novou uniformu. Zbrusu nový výpravčí byl přeřazen na osobní nádraží Český Těšín. Rozšířil tak skupinu divných vojáků, opatřených na peronech červenou čepicí.
Ve vycházkové uniformě jde desátník Rendl na ranžír mezi bývalé spolupracovníky a kamarády. Vyhledá Juru Kremeně. Objímají se a slibují si, že se neopustí. Frantíkovi je divné, čím že si zasloužil přízeň celé západoslovenské komunity. Celou záhadu prozradil sám Jura. Frantík totiž nosil po celou vojnu krátce ostřihané vlasy, takzvaný kanadský trávník.
Jura se zadíval na Frantíka a pravil:,, Fero, ty sa nám lůbíš. Ty máš taký účes aký mal náš prezident Tiso!“
